Je lehké zapomenout na to, že závažné instrukce a příkazy, které přicházejí z FOMC, pocházejí od lidí. Od lidí, kteří během zasedání FOMC podléhají emocím, někdy jsou zmatení a někdy musí odejít třeba na toaletu. Tito lidé jsou sice váženými profesionály, ale také někdy zavtipkují. Jak to můžeme vědět? Záznamy jednání totiž obsahují každé zasmání a tyto záznamy pokrývají vývoj dlouhý desítky let. Bohužel z nich nejde rozlišit nervózní smích či naopak salvu smíchu. Je z nich ale jasné například to, že se na jednom zasedání hovořilo o pár skleničkách s Janet Yellen a poté „přišel smích“.
Když Fed před dvěma týdny zveřejnil záznamy z jednání z roku 2009, provedli jsme analýzu těchto záznamů až do roku 1990. Nevěřili jsme tomu, že najdeme nějaký smysluplný trend, ale on se objevil: Po roce 2000 došlo k soustavnému růstu počtu zasmání během zasedání FOMC. Tento trend trval až do roku 2007, pak se ale plně projevil kolaps na trhu s nemovitostmi. Smích členy FOMC rychle přešel. Tento vývoj je shrnut v grafu, z kterého je jasně patrný propad humoru po poslední krizi:

Podívali jsme se i na to, kdo byl nejvtipnější. Vítězem je Alan Greenspan, který pronesl celkem 559 vtipných poznámek. Ale i 300 poznámek Bena Bernankeho stojí za uznání, navíc s ohledem na to, že doba jeho působení v FOMC byla mnohem kratší. Je ale možné, že oba těžili z toho, že ostatní členové výboru cítili povinnost zasmát se poznámce předsedy. Pravděpodobnější je ale to, že Bernanke i Greenspan prostě těžili z toho, že mluvili velmi často. John Moore a Barbara Driggins jsou skutečnými hrdiny humoru, protože měli 100% úspěšnost: Každá jejich poznámka byla odměněna smíchem. Proti nim stojí stoický Silas Keehn, který se po 235 poznámkách dočkal smíchu jen jednou. Celkové skóre těch největších humoristů v FOMC shrnuje druhý graf:

Zdroj: The Atlantic