Začátkem týdne přinesla média zprávu o dvou událostech, lišících se charakterem, dramatičností i lokací. První z nich informovala o stovkách afrických migrantů, kteří cestou do Evropy zahynuli ve vlnách Středozemního moře. Druhá pak o vystoupení ministerského předsedy spolkové země Sachsen-Anhalt, který veřejně vyzval k radikální změně kurzu německé rodinné politiky a prohlásil že „Prioritním cílem naší politiky se musí stát zvýšení počtu narozených dětí. Jde o přežití naší společnosti v té formě, v jaké ji známe.“
S těmito zprávami můžeme naložit různým způsobem. Pštrosí přístup, obohacený dávkou krátkozrakého cynismu, se opírá o přesvědčení, že pár set utopených Afričanů nám může být ukradených; kdyby zůstali doma, nepřetížili loď nebo alespoň uměli pořádně plavat, mohli se dnes těšit dobrému zdraví. V podobném duchu můžeme tvrdit, že nás nemusí zajímat finanční náročnost výchovy dětí ve vícečetných rodinách; rozhodnutí o počtu dětí je přece výsostně privátní záležitostí, do níž nemají politici co strkat nos.
O oprávněnosti pštrosích argumentů můžeme vést dlouhé debaty. Bez ohledu na výsledek je však jejich slabým místem nulový přínos k prevenci budoucích konfliktů. Prospěšnější než imitovat pštrosa bude pochopit a přiznat si, že touze desítek milionů chudých a utlačovaných lidí po životě v evropském ráji nedokážeme trvale vzdorovat. Nemůžeme postavit kolem Evropy moderní variantu Velké čínské zdi. Tím spíše ne, že evropská společnost bude v dohledné době imigranty v rostoucí míře potřebovat. I kdyby se totiž její stávající štědrý systém sociálního zabezpečení šťastnou náhodou podařilo transformovat tak, aby ustál nepříznivý demografický vývoj, kdo jiný než budoucí imigranti bude ve stárnoucích zemích doplňovat mizející pracovní sílu?
Až se začnou systémy sociálního zabezpečení ekonomicky vyspělých zemí zadrhávat, potomci obětí Středozemního moře přijedou dosídlovat evropské aglomerace. S proměňující se strukturou obyvatel se přirozeně bude proměňovat i tvář a způsob života v evropských zemích, přičemž tento proces bude tím rychlejší, čím méně se my, „staří“ Evropané, dokážeme sami reprodukovat. Možná je to naivní, ale věřím, že chceme-li už dnes přispět drobným pozitivním vkladem k budoucímu pestrému soužití kultur na evropském kontinentě, neměli bychom nechávat příbuzné budoucích „vážených hostů“, lhostejně topit v moři jako koťata.
Martin Kupka
Pozice: hlavní ekonom ČSOB
Martin Kupka je od roku 2002 ředitelem investičního výzkumu a hlavním ekonomem ČSOB. Vystudoval obor ekonomicko-matematické výpočty na pražské VŠE, postgraduální studium absolvoval na PgÚ ČSAV v Praze a GIIS v Ženevě. V první polovině 90. let přednášel makroekonomii na Fakultě sociálních věd UK, byl ekonomickým poradcem ministra na MHPR ČR a působil jako makroekonomický analytik pro středoevropský region v NRI ve Vídni. Od roku 1995 do roku 2002 pracoval Martin Kupka jako vedoucí ekonomického výzkumu ve skupině Patria Finance, s výjimkou období 1999-2001, kdy řídil strategii a výzkum v pražské Raiffeisenbank.
Témata: přijetí eura, ekonomická transformace, hospodářská politika ČR a EU.
Investiční disclaimer