Otomanská říše v sobě zahrnovala řadu jazyků a náboženství, o kterých ale evropské země nic moc nevěděly. Když tedy došlo k jejímu dělení, byly vytvořeny často velmi umělé hranice. Je to patrné i z toho, že je najednou tvořily přímé čáry, které nerespektovaly realitu. Vznikly tak nerovnováhy, které se staly základem brutálních režimů. Příkladem je Sýrie či Irák, kde dlouhodobě docházelo k potlačování práv většiny pod vládou menšin.
Nicméně je možné, že tato éra končí. Sýrie a Irák už se v podstatě nedají považovat za fungující státy, velká část jejich území je mimo vládní kontrolu. Nástup Islámského státu představuje přímý odraz kolapsu celého regionu. Bývalý americký velvyslanec v Turecku a Egyptě Francis Ricciardone k tomu řekl, že „jsme svědky rozpadu postotomanského řádu, který se projevuje rozpadem celých států“. Islámský stát je podle něho jen jednou částí celého procesu a zaplňuje vytvořené vakuum.
Rozpadají se zejména země, které byly vytvořeny před sto lety evropskými kolonisty. Státy, které mají pevnější základy a společnou historii a tradice, jsou tohoto osudu prozatím uchráněny. Nepřirozeně vzniklé státy potřebují pro své přežití nějakou státní ideologii, která by nahradila historický vývoj. Jejich vlády se také často uchylují k útlaku společnosti, nebo jsou agresivní vůči sousedním zemím, což má upevnit jejich domácí pozici. Například v Egyptě s jeho silným pocitem společné identity přes všechny nepokoje téměř nikdo nezpochybňuje „egypťanství“. Téměř všechny instituce tak přežily a násilí ani zdaleka nedosáhlo rozsahu občanské války. Ta se vyhýbá i zemím, jako jsou Turecko či Írán.
Ne všechny uměle vytvořené státy ale kolabují. Alespoň prozatím je toho důkazem Jordánsko. Koneckonců svět je plný zemí s více etniky, které prosperují a dosahují úspěchu. Příkladem je Švýcarsko či Singapur a Spojené státy. Ty jsou navíc ve srovnání se zeměmi jako Írán státem relativně mladým. Diverzita se stává silnou stránkou zejména tam, kde je dobře fungující vláda a kde existují ekonomické příležitosti. Na Blízkém východě je tomu ale naopak.
„Koloniální mocnosti nevytvořily problémy pouze tím, kde nakreslily hranice. Ty vznikly i kvůli tomu, že vytvořily správu, která vzdělávala a do vysokých pozic dosazovala minority. Když pak tyto mocnosti odešly, nechaly moc v rukou těchto minorit, což znamenalo, že jim v rukou nechali diktátorství,“ tvrdí Vali Nasr z Johns Hopkins University. V zemích jako Sýrie či Irák byla tato nerovnováha velmi silná a neexistuje žádný způsob, jak takovou situaci jednoduše řešit. Ti, kteří jsou právě u moci, o ni nechtějí přijít. Ti druzí se k ní zase snaží dostat. Blízký východ tak prochází chaosem a na jeho konci bude úplně jiná politická a možná i teritoriální konfigurace, než je tomu dnes, domnívá se Nasr.
Zdroj: WSJ