Klíčový problém japonské ekonomiky představuje rozdělení příjmů. Je nevýhodné pro zaměstnance a vede k tomu, že korporátní sektor vytváří nadměrné úspory, které zase vedou ke strukturálně slabému růstu. Současná vláda chtěla bojovat s důsledky tohoto stavu (zejména s negativní inflací) politikou kvantitativního uvolňování. Inflace tak vzrostla díky slabšímu jenu, domácí poptávka ale v důsledku nové ekonomické politiky klesla.
Meziroční růst domácí poptávky a HDP je zobrazen v prvním obrázku – nová ekonomická politika je prozatím neúspěšná, protože ji doprovází oslabení tempa růstu poptávky a následně celého produktu:

K čemu dojde nyní? Vše do značné míry závisí na vývoji mezd. Pokud bude rozdělení příjmů i nadále výhodné pro firmy a mzdy porostou jen pomalu, japonská ekonomika se nakonec vrátí zpět do situace, ve které byla před kvantitativním uvolňováním. Centrální banka by pak musela dále stimulovat. Pokud by se ale tempo růstu mezd zvýšilo, inflace by se stabilizovala na vyšších úrovních. Kdyby se v takové situaci podařilo udržet sazby nízko, reálné sazby by pak podporovaly růst, investice a oddlužení. Spíše by ale došlo k růstu sazeb a centrální banka by pak musela rozšířit program kvantitativního uvolňování a nakupovat více aktiv.
Je tedy pravděpodobné, že ať už bude růst mezd pomalý či rychlejší, centrální banka bude muset pokračovat s kvantitativním uvolňováním a oslabováním jenu. Globální likvidita bude díky tomu růst a to samé platí o japonském akciovém trhu. Index Nikkei se přitom nyní pohybuje na stejných úrovních jako v letech 1996–1997:

Zdroj: Natixis