Nouriel Roubini hovoří o tom, že rozdělení eurozóny na jádro a periferii už nemá smysl. Zmiňuje například Francii, která by měla tradičně patřit do jádra, její ekonomika se ale podle toho už delší dobu nehodlá chovat. O problematičnosti škatulkování Francie se ale ví už hodně dlouho a je to mimo jiné patrné i z pohledu na vývoj rizikových spreadů jejích vládních dluhopisů. Ty měly v posledních letech někdy vážné problémy s rozhodnutím, zda se vydat směrem, kterým mířila periferie, či směrem, kterým mířilo jádro. Osobně si myslím, že o budoucnosti eurozóny se bude nakonec rozhodovat v Itálii, Francii bych ale v tomto smyslu také nepodceňoval.
V pátek se dozvíme, jak vypadají poslední dostupná čísla týkající se růstu HDP eurozóny. Meziročně se čeká 1,3 % růst, tento agregát bude ale pravděpodobně maskovat velmi rozdílný vývoj v hlavních členských zemích. Jak je zřejmé z prvního grafu, budeme tu v Q2 mít pravděpodobně dvě jasně definované dvojice: Na jedné straně Německo se Španělskem, na druhé výše zmíněnou dvojku Itálie, Francie:
Hledíme tu na počátek dlouhodobějšího vzorce? Jedním ze způsobů jak přistoupit k odpovědi na tuto otázku je podívat se na konkurenceschopnost jednotlivých zemí. Z hlediska nákladové konkurenceschopnosti nám může posloužit následující obrázek od Natixis. Ten ukazuje vývoj jednotkových nákladů práce ULC ve zmíněných čtyřech zemích, k tomu přidává USA a UK. V současné době by podle něho mělo být nejhbitějším ekonomickým tygrem Španělsko. Jeho ULC v posledních měsících jen mírně rostou, od roku 2009 klesly. Po Španělsku následuje Itálie, u níž je růst ULC už delší dobu prudší a pokud to tak půjde dál, její problémy se budou jen prohlubovat. Německo a Francie na tom jsou zhruba stejně a obě země lépe než USA, o UK nemluvě:
Náklady včetně ULC nejsou vše – nákladově vysoce efektivní produkce trabantů pro úspěch na trzích určitě nestačí. Uchopit kvalitativní (v širokém slova smyslu) stránku konkurenceschopnosti ale není jednoduché. Natixis to v jedné z jeho posledních analýz řešil tím, že posuzoval míru sofistikace exportů (měřenou jejich cenovou elasticitou), míru automatizace výroby, či význam technologického sektoru v dané ekonomice. Jeho závěry? Nejhůře je na tom UK, někde ve středu jsou Francie, Itálie a USA. A Německo se Španělskem jsou z hlediska konkurenceschopnosti „nejnebezpečnější“.
Posuzovat konkurenceschopnost je věc ošidná, protože zabíhá od vyloženě tvrdých faktorů (náklad na vyrobenou tunu oceli) až po ty velmi měkké, včetně preference domácího zboží. Je ale minimálně pozoruhodné, že podle Natixisu jsou na tom s konkurenceschopností nejlépe ty země, které by pomalu mohly začít představovat „nové jádro“ eurozóny (viz první graf). Rád bych ale poznamenal, že u Německa, na kterém nám z evidentních důvodů asi záleží nejvíce, je to pravděpodobně hodně na vážkách.
V neposlední řadě bude v následujících čtvrtletích zajímavé sledovat, nakolik se v eurozóně hraje hra s (téměř) nulovým součtem. Tedy hra, kde úspěch není zhruba rozprostřen po celé eurozóně, ale kde ti silní těží ze slabosti těch ostatních (např. Španělsko vs. Itálie). V extrému by nakonec i Německo mohlo zalitovat toho, co z této hry, kterou do značné míry rozehrálo právě ono samo, nakonec vzejde.