Za zhoubný považuje hlavně soukromý dluh. A na jeho snížení má radikální recept. Prostě rozdat peníze lidem a firmám, aby ho mohli zaplatit. „Peníze netvoří jen banky, ale může to dělat i vláda. Ať je tedy rozdá přímo lidem,“ říká profesor Steve Keen pro magazín Index LN, který vyšel v Lidových novinách s velkým tématem věnujícím se fenoménu dluhu.
Jak velkým nebezpečím je pro nás rostoucí dluh?
Dluhy jsou pro světovou ekonomiku obrovský problém, který se musí řešit. Jsou to ale soukromé dluhy, nikoli dluhy států. Pokud se jich nezbavíme, bude svět stagnovat stejně jako Japonsko posledních několik let. A ze stejného důvodu. Vysoký růst soukromých dluhů způsobil pokles poptávky a zmizel tak přirozený zdroj ekonomického růstu.
Je ale vůbec technicky možné zadlužení snížit, když je celý ekonomický růst poháněný dluhem?
Podobnou situaci už jsme zažili během velké hospodářské krize. Vysoká úroveň dluhu byla skutečně výrazně snížena ale hlavně díky vládním výdajům během druhé světové války. Musely masivně vzrůst, což samozřejmě mělo dopad i na mzdy. Někdo musel vyrábět všechny ty zbraně, bomby, uniformy. A dluh soukromých společností se tak mohl drasticky snížit, aniž byla zasažena ekonomika, protože výdaje na sebe vzala vláda. Po druhé světové válce tak třeba Spojené státy měly nejnižší soukromý dluh v historii. My si nemůžeme dovolit třetí světovou válku. Jediný příklad ze známé historie se tedy nemůže opakovat. Takže nám nezbývá nic jiného než najít jinou cestu, jak snížit dluhy, jinak nás čeká ekonomická stagnace.
Jaká cesta to může být?
Není to tak složité, problém je spíše v naší mysli. Jsme přesvědčeni, že hlavním problémem je státní dluh, musíme si ale uvědomit, že vláda je jediná instituce, která vlastní svou banku. Jen si představte, jaké by to bylo, kdyby vám patřila vaše vlastní banka. Když si od ní půjčíte peníze, tak splácení a obsluha dluhu je jen účetní operace.
Státy ale přece dluží peníze soukromým domácím, ale i zahraničním subjektům, nemohou dluhy jen tak smazat...
Většina lidí chápe vládu jako jakoukoli jinou firmu nebo jednotlivce, který nějak hospodaří s penězi. Vláda však může peníze tvořit stejně jako banky. Zatímco banky půjčují peníze, vláda vytvoří deficit rozpočtu. Vláda má plnou moc k tomu, aby dala veřejnosti finanční injekci, a tyto peníze budou použity na úhradu dluhů. Veškerá schopnost vlády tvořit peníze tedy bude použita na snížení soukromého zadlužení, budou z ní benefitovat lidé, a ne banky. Zároveň to stimuluje ekonomiku místo toho, aby ji to poslalo do recese, což se stává, když lidé nejsou schopni splácet dluhy a bankrotují nebo když dluhy naopak splatí a sníží tak množství peněz v oběhu.
Zdroj: Kingston Univerzity London
To ale nezní příliš realisticky. Dovedete si představit, že to nějaká země udělá?
Bohužel má toto řešení velkou překážku v tom, jak lidé vnímají tvorbu peněz ze strany státu, považují to automaticky za něco špatného. Technicky je to ale jednoduché. V rozvinutém světě má každý člověk starší 15 let bankovní účet. Pokud máte hypotéku, máte také u banky dluh. Takže každý, kdo bance dluží, by dostal peníze, ze kterých by mohl dluh uhradit, a ti, co nedluží, by peníze prostě dostali na účet.
Můžete ale řešit problémy prostě tak, že vytisknete peníze a dáte je lidem? To je přece obrovský morální hazard.
A právě proto musíte potom, co to uděláte, dostat banky pod kontrolu. Nevezmete sice zpátky vše, co se stalo za posledních dvacet třicet let, ale to bylo období, kdy peníze vytvářely banky. A já se musím ptát, jestli odvedly dobrou, nebo špatnou práci. Odpověď je, že špatnou, protože nafoukly spoustu bublin v nemovitostech a akciích. To musíme napravit. Zatím jsme propásli příležitost, v budoucnu ale musíme zabránit bankám, aby financovaly bubliny v nemovitostech a na akciových trzích. Jinak se banky okamžitě vrátí k špatnému chování.
Jak tomu chcete zabránit?
V případě nemovitostí tomu říkám dluh omezený příjmem z nemovitosti (property income limited leverage). Nejde o to, že omezíte půjčku na koupi domu podle příjmu dlužníka. Pak totiž platí, že mezi lidmi se stejným příjmem a úsporami zvítězí ten, kdo si vezme větší půjčku, což vyhovuje bankám. Místo toho bych svázal výši půjčky s příjmem ze samotné nemovitosti. Rozumně vypadá třeba desetinásobek ročního příjmu. Když by tedy pronájem nemovitosti vynesl třeba 30 tisíc dolarů ročně, maximální půjčka by byla 300 tisíc dolarů. V tomto případě nevyhrává ten, kdo si vezme větší půjčku, ale kdo má vytvořené větší úspory. A do tohoto bodu se potřebujeme dostat, abychom předešli tlakům na trhu s nemovitostmi.
Podle vás je tedy klíčem omezit bankám tvorbu peněz prostřednictvím úvěrů?
Peníze od bank by měly být využity na růst pracovního kapitálu firem, na koupi domů, na reálná aktiva, ale v žádném případě ne na spekulace na finančních trzích. Potřebujeme tak do budoucna dvě věci, zodpovědné úvěrování od bank a zodpovědné státní deficity.
Kde vezmete záruku, že státem vytvořené peníze pomocí deficitů nebudou také vytvářet bubliny?
Samozřejmě že i státem vytvořené peníze, když jich vláda natiskne příliš, mohou vyvářet bubliny v cenách aktiv nebo komodit. Ale to neznamená, že tuto cestu nebude využívat, protože v tom případě jsme závislí jen na tvorbě peněz prostřednictvím soukromého dluhu – a růst soukromého dluhu vede k finančním krizím. Ale nikdo neříká, že to nebude přinášet problémy.
Myslíte si, že problém s dluhy vyřešíme, nebo máme čekat další krize?
Ale krize už tu přece je, beze vších pochybností ji právě teď prožívá Čína. Ta má obrovský problém, protože růst jejích soukromých dluhů je trojnásobek oproti Japonsku nebo USA. Na globální úrovni ale neprožíváme krizi, nýbrž stagnaci, protože se od roku 2009 podařilo snížit soukromé dluhy. Jenže ty teď opět rostou, takže z drobného pozitiva se opět může stát problém. A z velmi pomalého zotavení propad zpět do recese. To je přesně situace, ve které je Japonsko už od roku 1995.
K růstu soukromého zadlužení přispívají nepochybně nulové úrokové sazby v řadě zemí. Předejde tomu tedy zvýšení sazeb, které chystá americký Fed?
Zvednout úroky teď není možné. Fed vychází z nesprávného modelu ekonomiky. Centrální banka očekává, že po růstu úroků budou sice zadlužení lidé méně utrácet kvůli vyšším nákladům na splácení, ale ti, co zadlužení nejsou, utratí naopak více a tím se efekt vyrovná. Ale stane se to, že se lidé budou snažit zbavit dluhů co nejrychleji a stáhnou tak peníze z oběhu a to způsobí další pokles ekonomické aktivity. Takže každé zvýšení úroků bude mít mnohem vážnější vliv na ekonomiku, než centrální banka čeká.
Dluhy jsou dnes jedním z největších témat Evropské unie, především co se týče Řecka. Jak by měla Evropa tento problém řešit?
Za to všechno může hloupost Maastrichtské smlouvy a zavedení eura. Když už uděláte společnou měnu, musíte také vytvořit společné ministerstvo financí. To se nestalo, ale zároveň se vytvořila pravidla pro vlády na udržení dluhů a deficitů na určité úrovni k HDP. Takže v době, kdy potřebuje vláda zvýšit výdaje, musí šetřit. Pokud přitom šetří vláda ve stejné době jako privátní sektor, jenom to přispívá ke zpomalení ekonomiky. Euro je velmi špatný nápad, a proto také má Evropa takové ekonomické potíže. Jediné, co teď Evropa může dělat, je používat měnovou politiku a sypat peníze bankám. To je ale k ničemu. Pokud nezavede společné ministerstvo financí, které pošle peníze přímo lidem, eurozóna se rozpadne.
To je trochu utopická představa. Nebude lidem třeba v Německu vadit, že se zadluženým zemím posílají peníze?
Jediný důvod, proč se to teď děje, je společná měna. Německo je prostě průmyslově mnohem rozvinutější než Řecko, je tam vyšší technologický pokrok. Kdyby mělo Řecko drachmu, drasticky oslabí k německé marce, což zatíží německé vývozce. Museli by si více půjčit a Německo by mělo vyšší deficit. Němci tak ze současné situace díky euru těží. Mohou vytvářet obchodní přebytky a nemusí se spoléhat tolik na tvorbu peněz bankami nebo vládou. To si málokdo uvědomuje. Takže pokud si Němci chtějí tyto výhody ponechat, tedy udržet euro, musí zaplatit a být zticha.
Věříte tomu, že se svět dokáže s dluhy nějak vypořádat, nebo systém narazí do zdi?
Nejsem příliš optimistický ohledně naši schopnosti vytvořit systém, který funguje. Už několikrát jsme prokázali, že se prostě neumíme poučit z historie. Důkazem může být Japonsko, které je v problémech dlouho a nedokázalo udělat nic. Šanci změnit to máme, spíš ale budeme pokračovat tak dlouho v současné politice, dokud se nedostane k moci extrémně pravicová skupina, která prostě odmítne dluhy platit.
Autor: Jan Sochor, Index LN
Steve Keen (62)
Australský ekonom a spisovatel, který působí ve Velké Británii. Sám sebe považuje za postkeynesiánce a je velkým kritikem tradiční neoklasické ekonomie, kterou považuje za nekonzistentní, nevědeckou a empiricky nepodloženou. Mezi jeho hlavní vzory patří John Maynard Keynes, Joseph Alois Schumpeter a především Hyman Minsky, jehož hypotéza finanční nestability je základním kamenem Keenových prací. Ty se zaměřují především na matematické modelování a simulace finanční nestability. Od loňského roku působí Keen jako ředitel School of Economics, History and Politics na Kingston University v Londýně. Je hlavním ekonomem Institutu pro dynamickou ekonomickou analýzu. Je autorem manifestu Moderní jubileum, který vyzývá k odpuštění soukromých dluhů po biblickém vzoru.