Ve svých posledních příspěvcích jsem se několikrát dotknul tématu nadbytečných úspor ve světové ekonomice. Jde mimo jiné o centrum teorie dlouhodobé stagnace, kterou již před časem oživil Larry Summers (viz i „Místo monetárních experimentů jsou lepší vládní investice“). Nadbytečné úspory se v podstatě už staly chronickým jevem, který dlouhá řada investorů vlastně ani nevnímá. Ono je bez něj ale těžké a problematické interpretovat jakýkoliv významnější děj v globální ekonomice, včetně vysokých vládních dluhů, či netradiční monetární stimulace.
Je ale vlastně nadměrné spoření v globální ekonomice plošným jevem, nebo tu máme jen pár problematických ekonomik? Otázka nadměrných úspor nenechává v klidu ani ekonomy z Natixis a ti se v jedné ze svých posledních analýz zaměřili na to, jak vypadají běžné účty hlavních vyspělých ekonomik. Spojitost s nadměrnými úsporami a jejich možné koncentraci v několika „slabých“ bodech je prostá:
Pokud se v nějaké zemi méně spotřebuje, než se vyrobí, tato země bude dosahovat přebytku běžného účtu. To znamená, že je čistým střadatelem (příjmy převyšují výdaje) a zbytku světa půjčuje na to, aby si mohl koupit část její výroby. Pokud naopak spotřeba v dané zemi převyšuje výrobu, země musí část spotřeby pokrývat zahraniční výrobou a její běžný účet bude v záporu. Tato země si od zbytku světa půjčuje na to, aby mohla spotřebovat více, než vyrobí (termín spotřeba zde používám jako synonymum pro veškerou poptávku).
Kde jsou ti výtečníci?
Pokud bychom použili popsané jednoduché měřítko, spořící výtečníky bychom detekovali velmi rychle: Hodně spoří Němci a Japonci, pokud bychom přidali i rozvíjející se ekonomiky, přibude Čína. Natixis ale nabyl přesvědčení, že bilanci běžného účtu je dobré korigovat v závislosti na tom, jak nyní vypadají soukromé a vládní investice (relativně k historickému standardu). Logika by měla být taková, že současný stav investic může být ovlivněn krátkodobými výkyvy a nás zajímá dlouhodobý – strukturální stav.
Výsledek celého cvičení nalezneme v následující tabulce, o kterou se s námi Natixis štědře podělil. V prvním sloupci nalezneme deficit, či přebytek běžného účtu v roce 2015, v dalších třech sloupcích je úprava tohoto deficitu podle toho, jak by vypadal při „standardních“ investicích firem, domácností a vlády. V posledním sloupci pak je bilance běžného účtu odpovídající oněm standardním investicím:
Spojené státy jsou po zmíněné standardizaci v ještě větším deficitu. Jinak řečeno, pokud by se jejich investice dostaly na pomyslný standard, byly by USA ještě větším poptávkovým záchranářem globální ekonomiky, než jsou nyní. Podobně funguje Velká Británie. Zajímavý je případ Itálie a Španělska – tyto země jsou sice na počátku v plusu, ale pokud se jejich běžný účet upraví podle investičního standardu, patří mezi ty, které se na globální poptávce nepřiživují, ale zvyšují ji. A celkový závěr ukazuje, že Japonsko a Německo jsou poptávkovými „výtečníky“ bez úprav i s nimi.
Podle mne jsou popsané úpravy na standardní investice trochu sporné, protože je těžké určit, co je standard a co je pověstný nový normál. Konec konců, dlouhodobou stagnace je zrovna tak vyvolávána nadbytečnými úsporami, jako nedostatečnými investicemi. Výsledky se ale v principu neliší, takže toto téma nemá na této úrovni déle rozebírat.
Naopak je dobré připomenout, že Japonsko i Německo jsou zároveň dvěma zeměmi, které výrazně využívají oslabování měnového kurzu. Japonsko tak činí monetárními intervencemi. Německo v tomto smyslu také těží z politiky ECB (kterou mohutně kritizuje). Ale hlavně mu prospívají masivní „intervence“, které za něj na měnových trzích dělá slabší část eurozóny (kterou také mohutně kritizuje): Kurz eura jako společné měny je totiž bezesporu mnohem slabší, než by byla marka, která by odrážela pouze německý fundament.