FT přinesly zajímavý dokument o tom, jak se současné změny v čínské ekonomice promítají do běžného života lidí. Grafy nám mohou hezky vyprávět makroekonomické a finanční příběhy. Někdy dokonce tak hezky, že zapomínáme, že v první i v poslední řadě hovoříme právě o životech lidí, o životech našich.
Dokument v kostce popisuje, jak jeden muž středního věku ztratil práci v továrně a vrací se domů na venkov. Továrna vyráběla hračky, kvůli růstu nákladů se ale její management rozhodl, že bude přemístěna do jiné země s nižšími výrobními náklady. Za oním růstem nákladů přitom nestojí nic jiného, než zvyšování nákladů mzdových. A ty jsou pak taženy nahoru tím, že Číně jednoduše řečeno dochází pracovní síla – zásoba lidí z venkova byla vyčerpána. K tomu se přidává faktor, který onen muž výstižně vystihl slovy „voda teče dolů, lidé směřují neustále nahoru“. Jinak řečeno, Číňanům včerejška stačilo, že mají kde bydlet a mají co jíst. Dnes už jsou požadavky jinde a to se promítá i do požadavků na mzdy a odměny v práci.
Čtenář může ve výše uvedeném rychle spatřit určitý rozpor: Pokud v Číně rostou mzdy kvůli tomu, že není dost volné pracovní síly, neměl by onen propuštěný muž být okamžitě vítán v jiných továrnách a firmách? A pokud vítán není a pracovních pozic je kvůli vysokým nákladům skutečně plošný (!) nedostatek, neměly by tlaky na růst mezd zase polevit, či se dokonce otočit? Ano, takto by to mělo fungovat, byť s určitými časovým i prodlevami. Pokud se ale trh práce a následně celá ekonomika vzpírá, může to značit, že velkou váhu má onen druhý faktor. Tedy hlad po rostoucím životním standardu, který nemusí být nutně v souladu s tím, jaká je zrovna konkrétní situace na trhu. Což je ale „nerovnovážná rovnováha“. Nebo je onen muž výjimkou.
Ať už ale mají tržní tlaky ve velkých čínských městech jakékoliv pozadí, hrdina našeho příběhu se vrací zpět na venkov ke své rodině, kterou podporoval svým příjmem. Je šťastný, že vidí své děti a zároveň ví, že sehnat práci bude nyní ještě těžší a malé pole, které rodina vlastní, jí uživí jen těžko. Pokud tedy používám slovo „hrdina“, jde o výraz doslovný. Své zdejší úvahy a vyprávění rád doprovázím grafy, protože jak říká staré rčení „jeden graf řekne více než tisíc slov“. Dnes bych rád udělal výjimku, ale nebojte se - místo grafu se podíváme na obrázek ze zmíněného dokumentu.
Zdroj: FT
Myslím, že takový obrázek toho řekne ještě mnohem víc než různé grafy s vývojem čínských příjmů a HDP na hlavu a jejich porovnáním s vyspělým světem. V neposlední řadě pak mám dojem, že podobná připomenutí si toho, jak se žije jinde, mají určitý dezinfekční efekt proti našim občasným sklonům k úvahám, jak se mi máme stále špatně. Ideální vývoj v Číně by pak nyní velmi jednoduše řečeno vypadal asi následovně:
Země přestává být levnou továrnou světa, protože došla zásoba lidí ochotných pracovat za rohlík a střechu nad hlavou. Mzdy rostou, staré továrny končí, vyšší mzdy se ale projevují i ve vyšší poptávce po spotřebním zboží a zejména po službách. Se zánikem pracovních míst v těžké výrobě tak jde ruku v ruce tvorba pracovních míst ve službách a spotřebitelských odvětvích. Ekonomika se přesouvá na vlastní „poptávkové“ nohy, spotřeba nahrazuje exportní poptávku a hlavně už značnou dobu problematické investice. Časem se daří řešit i problém se špatnými úvěry. A v neposlední řadě vše doprovází zlepšení životního prostředí. Kráčet po cestě k tomuto ideálu je dost těžké, což ukazují tradiční grafy i příběh onoho „malého velkého muže“.