WSJ informuje o tom, že agentury S&P , Moody’s a Fitch v současné době zajišťují asi 95 % ratingů na globálních trzích. A zisky těchto firem se dostávají na rekordní maxima. Pojďme se na toto téma podívat detailněji, protože tu ani zdaleka nehovoříme jen o specializovaném výseku světa financí.
Vlastníci a akcionáři zmíněných firem se jistě mohou radovat – z následujícího grafu je vidět, že akcie Moody’s vynášela v letech 2012 – 2014 mnohem více než celý trh. I když v posledním roce přišla korekce, její pětiletá návratnost se stále pohybuje blízko 200 %:
Zdroj: FT
Pokud se někomu daří podobným způsobem, měl by to být důvod k všeobecné radosti. Z výše uvedeného komentáře je ale poměrně rychle patrný i určitý problém. Můžeme ho nazvat troj-monopolizací celého ratingového odvětví. Tato monopolizace má hluboce zapuštěné kořeny, protože velká část globálního finančního systému funguje tak, že bez ratingu této trojky nedá ani ránu. Zjednodušeně řečeno, naprostá většina významnějších „fixed income“ papírů musí mít štempl od jedné, či více z těchto agentur.
Teoreticky bychom mohli tvrdit, že počet tří by na slušnou konkurenci mohl stačit. Připodobnil bych to ale k tomu, jako kdybychom měli globálně jen tři televizní kanály (také zdroje informací). Jak by pak asi vypadaly ceny reklamy? A třeba taková Moody’s se chlubí návratností investic ve výši 27,5 %, což není zrovna úroveň typická pro konkurenční odvětví. Takové návratnosti lze naopak najít spíše u výrobců luxusního zboží. Takovým zbožím by ale ratingy zrovna být nemusely.
Bohužel je to ještě horší
Pokud by problémem byla jen monopolní síla velké trojky projevující se v cenách, byla by to ještě sranda. Jenže ratingové agentury, respektive kvalita jejich práce, stály v samém středu příčin poslední globální finanční krize. Jejich „troška do krizového mlýna“ je hezky popsaná například v knize „The Big Short“, jejíž zfilmovaná verze dorazila nedávno do kin. Zjednodušený příběh vypadá následovně:
V jádru krize bylo vytváření „kvalitních“ dluhopisových nástrojů z dluhopisově-hypotéčního braku. Toho nebylo dosaženo tím, že by pochybní dlužníci byli nějak přinuceni k lepší platební morálce, ale byl využit teoretický efekt diverzifikace. Pracovalo se s tím, že pokud mají dva dluhopisové braky nízkou vzájemnou korelaci, jejich spojení do jednoho derivátu z nich najednou udělá mnohem méně rizikové aktivum. A tento derivát je pak možno prodat za cenu, která značně převyšuje součet cen/hodnot jednotlivých půjček.
Celý proces a domnělé i skutečné principy by bylo možno popisovat mnohem déle, v kontextu dnešní úvahy je klíčové to, že onen hypotetický růst kvality různých derivovaných a nadstavbových cenných papírů musely posvětit ratingové agentury. Už roky se objevují zprávy o tom, že jejich analytická oddělení byla nekompromisně tlačena managementem do toho, aby masírovala čísla potřebným způsobem. Ve zmíněné knize je navíc hezky popisováno, že modely používané agenturami byly mírně řečeno příliš jednoduché, čehož začala Wall Street rychle využívat. Analytická oddělení velkých bank začala deriváty mixovat tak, aby modely agentur stojící na pár vybraných ukazatelích sypaly automaticky co nejlepší rizikové zhodnocení výsledného (bez)cenného papíru. Naše ratingová trojka tak byla využívána, zneužívána a sama disponovala značnou dávkou cynismu, nízké kompetence a hamižnosti. Otázkou je, zda jde o věc minulosti, či ne.
Zloděj křičí, chyťte zloděje
V podstatě neustále slyšíme, že centrální banky jen dokola opakují předchozí chyby a to vede k novým krizím. Tato kritika je někdy oprávněná, někdy je ale založena na příliš zjednodušených argumentech, teoriích a selektivní paměti. A nejzajímavější je, že nejhlasitěji zmíněná kritika zaznívá z úst těch, kteří mají nejvíce másla na hlavě – z Wall Street. Podobnost se zlodějem volajícím „chyťte zloděje“ je tu jasně patrná.
Velké globální banky jsou dnes ještě více „příliš velké na to, aby padly“, než tomu bylo před lety. Jak to vypadá s dalším z výlupků – s ratingovými agenturami, jsme viděli v úvodu. Nechci jim křivdit, třeba se od roku 2008 vnitřně úplně změnily a dnes už podobné chyby, jako před poslední krizí, dělat nemohou (jen si užívají své trojmonopolní pozice). Ale myslím, že pokud chceme být skeptiky, toto je stále ta pravá oblast, na kterou se orientovat. Centrální banky jsou proti tomu méně významným tématem, i když na povrchu to vypadá jinak. A řešení? Žádné rychlé neexistuje, i když změny v regulaci byly a jsou potřebné. Dokud ale bude světovými financemi hýbat cynismus a hamižnost, krize tu budou dál.