Bohumír Ďuričko je vlastně básník. Je ústy své třídy a generace, podnikatelů s kořeny v osmdesátých a bohatou sklizní v devadesátých letech. Je typický hrdina svého stavu: hoteliér, napojený na vrcholovou politiku a hluboké podsvětí. Je to nestárnoucí macho, kterému neustále stojí a rád se tím pochlubí. Nikdy nepochybuje, ničeho nelituje.
Kočkoviny jsou dokonalá výpověď o tomhle světě: nechutná, slizká, kýčovitá a bizarní. Intenzivní, ryzí hnus. Zároveň ale fascinující čtení, od kterého se neodtrhnete, dokud Ďuričko svoje vyprávění neskončí.
Mezi svými sexuálními eskapádami totiž Bohumír vypráví o české společnosti, o tom, proč jsme v korupci na úrovni Mexika a Nigérie, jak rád připomíná. Není první, kdo popisuje mechanismy propojování vrcholné politiky a šedé sféry podnikání. Poprvé ale podává kriminální případy jako zábavné historky (plné perverzních detailů, které jen dokreslují atmosféru). V pasážích, kde otevřeně vyjmenovává politiky zapojené do podvodů, to mrazí. Jsou jich mraky, a i když u většiny z nich nejde o žádné překvapení, takhle pohromadě to vypadá zle. Hodně zle. Naštěstí talentovaný vypravěč Ďuričko dovede v pravou chvíli ubrat a provzdušnit knihu svěžími charakteristikami jako „vrkající rozumbrada Dimun“.
Lid vs. občan Ďuričko
Ďuričko svůj příběh vypráví dvěma „osudovým“ ženám, Janě a Haně. Jeho vyprávění nejprve zní jako telenovela s unylými dialogy vypůjčenými z porna, které by k životu nepřivedl ani Petr Čtvrtníček. Z idylky vyčnívají pouze mlhavé vzpomínky na působení ve fotbalové Dukle Praha, které nastartovalo Ďuričkův pád. Kolem roku 2005 to ale začíná vřít, když se na jeho jachtě má utajeně projet tehdejší premiér Jiří Paroubek se svou milenkou. Na Ďurička praskne, že je bývalý agent StB, Paroubek hned médiím vysvětlí, že vlastně nikdy nebyli kamarádi, a vzkáže podnikateli, ať raději zůstane v Chorvatsku. O rok později se hoteliér objeví v Kubiceho zprávě s nařčením, že na jachtě znásilňuje své vlastní nezletilé dcery. Jeho kariéra vrcholí v roce 2008 v Praze, na autogramiádě Jiřího Paroubka, kde Ďuričko – údajně v sebeobraně – zastřelí Václava Kočku mladšího. Dostane dvanáct a půl roku natvrdo.
Fascinující na téhle části je, že můžete srovnávat knižní děj s mediální realitou a zvolit si, komu budete věřit. Napůl nepříčetnému vrahovi, nebo všeho schopným médiím? Verzí děje je spousta a sami si můžete vybrat, co se stalo.
Zbytek příběhu se odehrává ve vazební věznici na Pankráci, kde Ďuričko svou knihu i napsal. V tvrdém kriminálu se Ďuričkova osobnost rychle mění – ze sexuálního kyberdémona Bohumírka se během několika měsíců stává „slušný, poctivý a charakterní člověk, občan Bohumír Ďuričko“. Medituje o smíření, odpuštění a dobru. V jeho monolozích se stále častěji objevují odkazy na boha a boj dobra proti zlu, kde on sám stojí na straně světla. Pobyt za mřížemi tlumí představami, ve kterých se stává protikladem zkorumpovaných politiků a podnikatelů. V posledním odstavci knihy se tak dočtete stěží uvěřitelný text: „Vážení čtenáři, spoluobčané, přece nedovolíme, aby o našich osudech rozhodovali lidé popisovaní v této knize. Moc je v nás.“ I když je jasné, že cílem téhle části je přesvědčit svět o podnikatelově nevině, změna je příliš komplexní, než aby to byl jen trik. A při popisu podmínek ve vazební věznici není těžké pochopit, proč nastala.
Při čtení knihy je potřeba si uvědomit, kdo knihu napsal a o kom je. Jde o dvě různé osoby: autor knihy je starý a smířený Ďuričko, kdežto hlavní hrdina mladý a divoký Bohumírek. Je otázka, kolik vzpomínek je původních a kolik vzniklo při snění hluboko v kobce.
Kočkoviny on-line
Kočkoviny nikdy nevyšly jako papírová kniha. Práva Ďuričko prodal loni na jaře, jejich tehdejší i současný vlastník má podle mediálních spekulací blízko k ČSSD. K pochopení aférky je dobré podívat se i na Ďuričkův blog. To důležité je, že kniha nakonec unikla (?) na web. Počtěte si. A pokud jste nerozhodní, nechejte se nalákat několika virtuálními výstřižky v pravém sloupci.
Sdílejte článek, než ho smažem