Z domácího vývoje posledních dní by se mohlo zdát, že bez nás by Čína už nedala ve světě ani ránu. A také, že běžní Číňané nesní o ničem jiném, než o návštěvě Prahy, respektive těch pár ulic v centru, které jsou za Prahu běžně vydávány (na ten často špinavý a nehezký zbytek asi zvědaví nebudou). Čínští turisté ale nenechávají v klidu jen nás a řada populárních destinací uvažuje o tom, zda by jim mohli nahradit už poněkud turisticky vyčerpané Japonce.
Podle průzkumu FT ale sny Číňanů vypadají trochu jinak, než bychom si přáli. Z následujícího grafu je zřejmé, že v následujícím roce by Číňané nejraději navštívili Francii, za ní se umístilo Japonsko, Korea a Německo. Nevím ale, zda byla ČR do průzkumu vůbec zahrnuta.
Třeba takový Natixis je ohledně čínsko – japonské turistické substituce poněkud skeptický a poukazuje na to, že příjmy jsou v Japonsku mnohem rovnoměrněji rozložena napříč celou společností, než tomu je v Číně, kde se jasně patrná příjmová hranice mezi městy a venkovem. Nicméně následující graf ukazuje, že vazba mezi HDP na hlavu a do zahraničí cestujícími turisty je v zemi draka prozatím silná:
K Číně čelem, nebo zády?
Výše uvedené považujme jen za rozcvičení před tématem a otázkou, která je o řád důležitější: Měli bychom se k Číně stavět pragmaticky s otevřenou náručí, či se k ní naopak kvůli etickým otázkám stavět zády?
Onen „pragmatický“ pohled tvrdí, že pro moralizování není v ekonomických věcech místo. Čína je jedním z tahounů globální ekonomiky (i když se mimochodem může lehce a brzy stát koulí na její noze) a to by pro nás mělo být klíčové. Podle mého toto není pragmatizmus, ale slepota, která ignoruje prostý fakt: Bez etiky a morálky se ekonomika i trhy řítí do záhuby. Posledním globálním důkazem byl vznik a průběh hypotéční krize. Jinak řečeno, je naivní si myslet, že lze dlouhodobě ekonomicky prosperovat bez toho, abychom rostli i lidsky. Což je mimochodem dilema, které není snad nikde aktuálnější než v samotné Číně. Znamená to tedy, že bychom se k Číně měli skutečně stavět zády a občas na ní jen káravě zahrozit prstem? Ne.
Kdysi byla provedena jedna ekonomická studie, která se zaměřovala na obchod mezi indiány v Latinské Americe (na jméno studie si bohužel nevzpomínám, ale snad mi budete věřit). Zjistila, že jednotlivé kmeny mezi sebou čile obchodují, což není žádné překvapení. Jenže ony mezi sebou obchodovaly i v případě, že žádný z nich neměl žádnou komparativní výhodu. Prostě si vyměňovaly předměty, které uměly stejně dobře vyrobit samy. A to už překvapivé je, ale jen do chvíle, kdy se ukáže, že i takový ekonomicky nesmyslný obchod je výhodný. Snižuje totiž pravděpodobnost konfliktu, odstraňuje nejistotu a nedůvěru a podobně.
Pokud je tedy naším cílem to, aby se v Číně zlepšila situace v oblasti lidských práv, máme velké dilema: Jít cestou izolace v duchu „dokud se nezlepšíte, nic s vámi nechceme mít“? Nebo jít cestou naznačenou v předchozím odstavci, kterou můžeme nazvat cestou konvergence, sbližování, obrušování hran? V tomto případě můžeme dokonce hovořit o určitém pozitivním vlivu konzumu (i když to na první poslech zní jako protiklad, ale z výše uvedeného je snad logika tohoto prohlášení jasná).
„Indiánské“ řešení našeho čínského dilematu není bezproblémové. V první řadě vyžaduje, abychom sami mohli jít příkladem a ukazovat, jak si vede a má vést demokraticko – kapitalistická země. V neposlední řadě se pak v praxi ukazuje, že u některých zemí nefunguje posilování ekonomických a obchodních vazeb ani zdaleka tak, jak bychom si představovali. U Ruska je aplikováno už dlouhé roky a výsledky jsou, řekněme, smíšené.
Faktem každopádně je, že s Čínou tu svět bude na věčné časy a já jsem přesvědčen, že žádný extrémní postoj vůči ní (čistý pragmatizmus a čisté moralizování) není tou nejlepší cestou. Konfucius prý řekl: „Je lehké nenávidět a těžké mít rád. Tak to ve světě chodí. Získat dobré věci je těžké, získat věci zlé je lehké“. Pragmatizmus i moralizování jsou jednoduchými cestami a podle toho vypadá jejich ovoce. A indiáni byli v mnoha ohledech moudří.