Před několika lety prováděla společnost Gallup průzkum zaměřený na to, jak moc se lidé cítí být angažováni ve svém zaměstnání. Průzkum proběhl ve 142 zemích a obsahoval dotazy na spokojenost v zaměstnání, na pocit, že vykonávaná práce je důležitá, či na možnost dalšího vzdělávání a profesního růstu. Průzkum zjistil, že celosvětově má pouze 13 % zaměstnanců pocit angažovanosti v práci. Naopak 63 % tento pocit nemělo a 24 % mělo dokonce pocit, že jejich práce nemá smysl a je neproduktivní. Nejlepší byla situace ve Spojených státech a Kanadě, nejhorší naopak ve východní Asii.
Gallup k popsaným výsledkům napsal, že „zhruba jen jeden z osmi zaměstnanců má pozitivní psychologický vztah k danému zaměstnání, zbytek má jen malou motivaci a je u něj pouze malá pravděpodobnost, že bude k rozvoji společnosti přispívat nad rámec svých povinností“. Takový stav se nepromítá negativně pouze do produktivity a ekonomického růstu, ale i do samotné kvality života lidí po celém světě. Vždyť ve vyspělých ekonomikách tráví lidé celou jednu třetinu dne v zaměstnání.
David Brooks z a Arthur Brooks z American Enterprise Institute se pokusili najít řešení popsaného problému. V první řadě tvrdí, že radost z práce není vyhrazena pouze několika privilegovaným jedincům a její podmínkou nejsou diplomy z univerzit. Říkají, že „pravděpodobnost toho, že budete mít svou práci rádi, je stejná v zaměstnání s platem 30 000 dolarů i s platem 300 000 dolarů“. Jinak řečeno, není žádná pracovní pozice, kde by lidé nepotřebovali mít pocit, že jejich práce má nějaký smysl.
David Brooks uvádí, že psaní článků pro NYTimes může být velmi nezáživnou prací, která nikdy nekončí a u které musí neustále přemýšlet o tom, jak se věci vyvinou dál. Tato činnost se ale stane mnohem záživnější ve chvíli, kdy ji začne vnímat jako nástroj, který prosazuje vznešenější ideály. Tedy například kultivovanou politickou diskusi, která má morální a duchovní rozměr. Arthur Brooks začal svou kariéru jako hráč na lesní roh a jednou četl odpověď Johanna Sebastiana Bacha na otázku, proč se stal skladatelem: „Cílem veškeré hudby není nic jiného než oslava Boha a potěšení člověka“. Brooks se poté rozhodl, že tomuto cíli lépe poslouží jako ekonom, který se bude ve své činnosti zaměřovat na zlepšení životních podmínek chudých.
Podle Brookse jsou nejšťastnější ti lidé, kteří cítí, že je někdo potřebuje. Největším zdrojem utrpení je podle něj v současné společnosti naopak pocit „sociální a ekonomické nadbytečnosti“. Právě tento pocit pak podle jeho názoru přispívá k zlobě, která je nyní patrná v americké společnosti. David Brooks v této souvislosti poukazuje na jednu studii z nemocničního prostředí. Ta ukázala na rozdíly ve spokojenosti mezi těmi, kteří podle svých slov jen „vytírali podlahy“ a těmi, kteří na stejné pozici „vytvářeli bezpečné prostředí pro pacienty“. Celá věc je podle něj podobná jako v manželství. Do něj se také nevstupuje na základě analýzy nákladů a příjmů. Podobné je to s profesionální kariérou, protože i na jejím počátku by se měl člověk ptát, čemu bude jeho práce sloužit a zda jí bude oddán.
Snaha o to, aby naše práce pomáhala ostatním, má ovšem i svá úskalí. Může například dojít k fixaci na to, zda si ostatní naši činnost považují. Spisovatelka Dorothy Sayersová v této souvislosti tvrdila, že nejlepším způsobem, jak pomoci celé společnosti, je dělat svou práci dobře. Brooks poukazuje na to, že lidé mají obvykle za cíl vydělat hodně peněz, mít moc, slávu a užívat si. A je také faktem, že z pohledu evoluční biologie lze tento přístup pochopit, protože mocní a bohatí lidé snáze předávají svůj genetický materiál. „Jenže schopnost předávat genetický materiál není to samé jako být šťastný. Matku přírodu vaše štěstí nezajímá. To znamená, že genetické cíle nejsou totožné s cíli, které bychom měli sledovat,“ dodává Brooks.
Arthur Brooks říká, že během práce pro American Enterprise Institute si všiml určitých zákonitostí. Lidé, kteří jsou v zaměstnání nejvíce spokojeni, mají podle něj nejlepší nápady mezi dvacátým a čtyřicátým rokem. Pak už tolik nápadů nepřichází, ovšem naopak se dostaví období, kdy jsou velmi dobří v šíření svých předchozích ideí. Po šedesátce se pak zaměřují na učení ostatních a předávání svých zkušeností další generaci. V tu dobu „vybíjejí své baterie, ale nabíjejí baterie druhých. Když s nimi pak hovoříte, máte pocit, že sami sebe už považují za nedůležité.“ Ti nejméně spokojení lidé se pak podle Brookse celý život snaží opakovat to, čeho dosahovali, když jim bylo méně než čtyřicet. V době, kdy by měli předávat své zkušenosti jiným, se tak například snaží napsat knihu s novými a objevnými myšlenkami. David Brooks ovšem se svým kolegou v této oblasti plně nesouhlasí a poukazuje na lidi, kteří dosáhli vrcholu své kreativity až v pozdním věku.
David Brooks pak dává jednu základní radu: „Ti nejspokojenější lidé mají vyrovnané portfolio svých aktivit. To znamená, že se věnují čtyřem základním aktivitám. První z nich je duchovní a týká se věcí, které jsou větší než my sami. Druhou je rodina, další komunita, ve které žijeme, naši přátelé a poslední zaměstnání.“
Autorem je Uri Friedman.
Zdroj: The Atlantic