Čeká nás poměrně zajímavý týden. V úterý se dozvíme, jak to v srpnu vypadalo s podnikatelským sentimentem v eurozóně. Ukážou nám to srpnová PMI z celé měnové unie a některých členských zemí. Obecně se nečeká žádná dramatická změna tím, či oním směrem, což je ovšem poměrně převratný vývoj. Ukazuje totiž, že žádný Brexitový šok se v kontinentální Evropě nekoná (a některá data z britské ekonomiky dokonce naznačují, že nebude ani v UK).
Můj Brexitový optimismus se ale stále naplňuje jen napolovic – k žádnému šoku sice nedochází, jako budíček pro bruselské elity ale Brexit, zdá se, také zatím neposloužil. Na to by asi musel přece jen být větším šokem, takže plný optimismus (žádný velký šok a zároveň budíček) je vlastně nedosažitelný. Evropským akciím každopádně žádná Brexitová překážka v cestě za dalším posilováním nestojí (což neznamená, že tu není řada překážek jiných).
Produkt a projev na konec týdne
Zatímco počátek týdne bude ve znamení sentimentových indikátorů, zbytku týdne budou dominovat „hrubá“ data. Dozvíme se detaily týkající se vývoje hrubého produktu v Q2 v Německu (středa), Velké Británii a USA (pátek). Vše pak zakončí Janet Yellen, která bude na známé a pravidelně se konající konferenci ve středisku Jackson Hole hovořit o americké ekonomice a monetární policie.
Hrdliččí a jestřábí nálady se v americké centrální bance poslední dobou přelévají poměrně rychle, trend a nálada posledních dní je následující: Americká ekonomika sílí, takže se opět více hovoří o utahování sazeb. Pokud se budeme dál točit v doposud poměrně pevně ukotveném mustru, povedou tyto hovory k samovolnému utažení finančních podmínek v USA, oslabení tamního oživení a návrat k hrdličtějším pohledům na věc. To nejhorší, co se může stát, je pak předčasná snaha o normalizaci sazeb a celkové monetární politiky (viz řadu mých předchozích příspěvků).
Na hlavu
Vraťme se ještě krátce k HDP. I z výše uvedeného by se zdálo, že Evropa musí být znatelně skromnější – pro její ekonomiku je úspěch, pokud se vyhýbá propadům a šokům, zatímco Američané „ladí“ své hospodářství k co nejrychlejšímu vyrovnanému růstu. Japonci se pak stále potácí na hraně recese. Podobný obrázek je typický pro řadu posledních let a je proto dobré si občas připomenout jeho jemnější, ale přesto stále významné nuance.
Japonské ztracené dekády nejsou zase tak ztracené v případě, že sledujeme příjmy a produkt na hlavu. To se obecně ví, ale méně se už ví, že ani poslední roky nejsou v této zemi, a také v eurozóně a UK zase tak ztracené, pokud se díváme z perspektivy, která je „na hlavu“. Konkrétní vývoj je patrný z grafu.
Podle produktu per capita se japonská ekonomika během krize propadla znatelně více než ta americká. Až do roku 2013 bylo ale její oživení silnější! Pak začalo mít postupně navrch americké oživení, ale konečný rozdíl není zase tak veliký. To samé platí o britské ekonomice, eurozóna po obratu po roce 2011 zaostává více. Celkové rozdíly ale nejsou zase tak veliké jako v případě agregátních čísel – evropský produkt na hlavu je nyní jen cca o 4 procentní body pod tím americkým (s bází v roce 2007).
Z tohoto pohledu tedy evropská a japonská ekonomika nejsou ve srovnání s USA takovým propadákem. Detailnější hodnocení záleží i na tom, jestli podle nás tyto ekonomiky čelí spíše nabídkovým limitům (naráží na potenciál daný i velikostí pracovní síly), nebo čelí hlavně nedostatečné poptávce. A jelikož významným tématem vyspělého světa jsou dluhy a schopnost jejich splácení, agregátní čísla (celková schopnost růst, generovat příjmy a dluhy splácet) mají velkou relevanci. I tak ale graf ukazuje, že Evropa a Japonsko na tom nejsou zase tak zle (USA zase tak dobře).