Itálie sesadila Renziho … jen 15% Italů by ale chtělo návrat k liře

V referendu Italové rozhodli, že chtějí ponechat stávající (ale dlouhodobě nefunkční) nastavení dvou komor parlamentu. Pravděpodobně proto, že tím mohli sesadit neoblíbeného premiéra Mattea Renziho. Proti navrhované ústavní změně bylo 59 procent hlasů, navíc při slušné účasti (66 procent voličů šlo k urnám).

Renzi už oznámil, že během dneška doručí rezignaci prezidentovi. Ten velmi pravděpodobně vybere kandidáta stávající vlády. Přetřásány jsou jména ministra financí, ministra kultury a šéfa senátu.

Méně pravděpodobné jsou předčasné volby, které požaduje sílící populistické hnutí Pět hvězd. Hnutí by navíc chtělo prosadit další referendum. Tentokrát o vystoupení Itálie z eurozóny. Průzkumy ukazují, že (zatím) jen 15 procent voličů by hlasovalo pro návrat k liře.

Největším strašákem Itálie je jeho bankovní sektor. Roman ve Speciálu minulý týden popsal problém velmi přesně: Portfolio italských bank v průměru obsahuje 20% špatných úvěrů (NPL). Zhruba polovinu NPL kryjí vytvořenými oprávkami a zbytek případné ztráty by musely uhradit ze zisku. Nemohou proto využít zisku k tvorbě dodatečného kapitálu a více úvěrovat. Když nemohou více úvěrovat, tak snižují svoji ziskovost, a tedy i schopnost vytvářet kapitál a poskytovat nové úvěry. Kromě toho, že se jedná o „krásné“ zacyklení, tak to zhoršuje funkčnost úvěrového transmisního kanálu měnové politiky a brzdí ekonomický růst.

Strach z politické nestability by ze strany agentury DBRS (poslední, která dává Itálii „áčkový“ rating) může vést ke snížení ratingu na BBB, což by se projevilo růstem srážky při ocenění (tzv. haircutu) a do jisté míry znesnadnilo přístup italských bank k likviditě poskytované ECB.

Hlavně by se ale prohloubily obavy o zdraví finančního sektoru. Začaly by padat otázky, co s italskými bankami, jak mají navýšit kapitál a jestli by náhodou neměl zasáhnout stát, Evropská komise (prostřednictvím Evropského stabilizačního mechanismu) nebo ECB. Italské banky se sice snaží provést rekapitalizaci přes trh (např. emisí akcií či dlouhodobých dluhopisů), vznikají ale pochybnosti o efektivitě a úspěšnosti této metody. Chtějí-li se banky vyhnout vnějšímu zásahu nějaké autority, tak jim zbývají dvě možnosti. Buď na úkor věřitelů dojde ke konverzi bankovních dluhopisů do akcií, což by se poměrně silně dotklo italských domácností, jelikož ve formě bankovních dluhopisů drží část svých úspor, nebo nějaký subjekt (např. fond Atlante) v znevýhodněném poměru odkoupí špatné úvěry. To by mezinárodní organizace. V budoucnu pak budeme nejspíše svědky kombinace výše zmíněného.

Euro je pod tlakem a EMU dělá vše proto, aby byla opět testována parita. Nicméně toto rozhodnutí není tak překvapivé jako například Brexit.

David Navrátil