Bydlení – historie bydlení, staré kultury, Řecko

Jiřina Kavková, 3.5.2011

Pevné základy kultury dalo Evropě až Řecko. Kulturní odkaz Řecka byl a je nadčasový a je živou inspirací zejména pro architekturu. Odkaz starého Řecka prolíná století a slohy. Od renesance a klasicismu, po modernu, purismus i postmodernu.

Ve starém Řecku byl kladen důraz především na vzhled, umělecké vybavení a výzdobu veřejných staveb, chrámů, divadel a gymnázií. Zato bydlení a domácnosti byly většinou prosté a skromné, postavené z lepenic a brázděného zdiva. Domy byly umístěné těsně vedle sebe v úzkých uličkách. Řečtí muži v domácnostech netrávili mnoho času, řešili veřejné záležitosti.

V roce 476 před n.l. architekt Hippodamus z Mileta vypracoval velkorysý koncept na výstavbu města Pirea. Hippodamus navrhl první typizované domy pro rodiny. Domy byly stejně velké a postavené na stejně velkých pozemcích. Vzniklo tak sídliště pro dva tisíce občanů.

Každý dům byl rozdělen na obytnou část, pracovní prostor - prostory pro dílnu nebo obchod a na místo určené hostům. Dům byl atriový a kolem atria byly soustředěny všechny místnosti. Dále bylo dispoziční uspořádání ovlivněno oddělením místností určené k užívání mužům a ženám. Pokoj mužů – tzv. andron byl nejlépe vybavený a byl zároveň návštěvní místností. Podél stěn zde stála lehátka, která byla využívána při hostinách a rozpravách. Život rodiny se soustředil v atriu a v další větší místnosti zvané oikos, která byla takovým dobovým obývacím pokojem. Zbývající prostory byly určeny pro práci, ženy děti a otroky.

Některé domy byly i patrové. V patře pak byly umístěné ložnice a přízemí sloužilo běžnému každodennímu životu. Na dvoře se pěstovala domácí zvířata, včetně drůbeže prasat i psů. Pro uložení předmětů a oděvů používali staří Řekové truhlice, tzv. kibótos a výklenky s policemi. Skříně se v řeckých domácnostech začaly používat až v době římské.

K zařízení domů patřil především lehací nábytek. Lůžko Řekové nazývali lechos. Bylo vyrobeno z dřevěného rámu, do kterého byly vpleteny řemeny nebo provazy. Změkčení lehací plochy bylo vylepšováno rozložením kožešin, houní i koberců.

Dalším častěji používaným nábytkem bylo lehátko bez opěradel, stojící na čtyřech nohách nazvané kliné. Lehátka sloužila především při hostinách. V užší části byla lehací plocha zvýšena pro spočinutí hlavy ležícího. V pozdější době bylo toto lehátko opatřeno i zadním opěradlem a připomínalo tak dnešní pohovku. V luxusním provedení bylo vyzdobeno řezbami a snad i bronzovými, zlatým a stříbrnými ozdobami i slonovinou.

Sedací nábytek zastupovala skládací stolička a lehká židle. Čtyřnohá sedačka diphros byla nejběžnějším nábytkem, používaným nejen v domácnostech. Sloužila řemeslníkům při práci, žákům na školách, hudebníkům při hře. Oblíbené byly židle s prohnutým opěradlem, poskytující větší pohodlí. Klismos, jak se jmenuje tato typická starořecká židle je jedním z mnoha dokladů řemeslné vyspělosti a tvarového cítění starořeckých truhlářů. Lehce vyhnuté nohy spolu s prohnutu zádovou opěrkou poskytovaly pohodlné spočinutí a pevné opření zad. Klismos byla typickou židlí běžně používanou v domovech i dílnách.

Do tvaru přenesli řečtí řemeslníci poznání technologických vlastností dřeva a vytvořili ladné křivky sedacího nábytku potvrzující statické zákonitosti.Konzervativní ráz řeckého umění, včetně tvorby nábytkových předmětů vysvětluje i délka učení, kterou řemeslník musel absolvovat v dílně svého mistra.

Pro zvýšení pohodlí sedacího nábytku byly na sedací plochy pokládány látkové přehozy a matrace, které byly plněny především vlněným rounem nebo lnem. Čalounění sedacího nábytku, jak ho známe dnes ve starém Řecku nebylo používané. Sedák byl mnohdy vyroben jako rám a jeho plocha pouze vypletena koženými řemínky.

Přední místo v starořeckých interiérech i exteriérech měla honosná křesla a trůny. Tento typ sedacího nábytku se dopřávali jen příslušníci nejvyšších vrstev. Sloužil především při zasedáních. Trůny byly vyrobeny ze vzácných materiálů a bohatě zdobeny, patřily mnohdy k chrámovým pokladům.

V řeckém domě nebylo mnoho nábytku. Dřevo, které bylo základním materiálem pro jeho výrobu, nebylo ani v helénském období běžným materiálem. Snad právě proto si ho starořečtí řemeslníci dokázali vážit. Znali vlastnosti jednotlivých dřevin a uměli je ve prospěch svého díla využívat. Na jednotlivé výrobky, ale i na jejich jednotlivé části dokázali vybrat vhodné dřevo, posoudit a využít jeho vlastnosti - pružnost, pevnost a snadnost ohybu. Konečnou úpravu prováděli pomocí pemzy, kterou poskytovalo moře v dostatečném množství. Leštěním naolejovaných ploch dřeva jemnými kůžemi docilovali hebkosti povrchů.

Další zdobnosti dosahovali častou řezbou. Vedle dřevořezby byly dřevěné části nábytku často soustruhovány. Soustruh patřil k pracovním pomůckám starověké antiky. Jeho vynálezcem byl kolem roku 532 před n.l. snad matematik a technik Theodorus ze Samu. Tento stroj byl poháněn ručně. K ohýbání dřeva používali staří Řekové metodu napařování. Jednotlivé díly spojovali rohovým spoji, které při dohotovování díla klížili kostními klihy.

Staří Řekové ovládli i zpracování kovů, avšak kovové hřeby používali vzácně, především jako hřeby ozdobné. Nářadí, které používali k výrobě nábytku se mnoho nelišilo od nářadí, které je doposud kmenovým vybavení každé dnešní truhlářské dílny. Pro hrubší opracování používali sekyry a hrubé pily. Existovaly pilníky, dláta, vrtáky a škrabky. Pro přesnost výrobků byla používána pravítka, kružidla i vodováha. Ovládali vrtání a uměli hoblovat.

Řecký nábytek byl vyráběn nejen ze dřeva. Mramor a bronz, byl materiál , které uměli starořečtí řemeslníci vynikajícím způsobem opracovávat. Posoudit to můžeme i dnes, protože umělecké památky z těchto materiálů se zachovaly až do dnešních dob.

Zdroj:
Stanislav Dlabal, Nábytkové umění - vybrané kapitoly z historie