Je to opravdu "o nás bez nás"? Takhle se rozhoduje v Bruselu

Nařízení přijatá orgány Evropské unie ovlivňují životy nás všech. Jak ale vznikají, a jakou možnost je ovlivnit Češi mají, většina lidí netuší. O nařízeních přitom hlasují námi volení poslanci Evropského parlamentu i zástupci české vlády.

Celý proces přijímání legislativy na evropské úrovni obvykle trvá několik let. Příkladem je třeba zrušení roamingu, které trvalo deset let. Vstupuje do něj totiž hned několik stran - Evropská komise, Evropská rada tvořená členskými státy a poslanci Evropského parlamentu volení přímo občany.

Kdo návrhy předkládá?

Právo předkládat návrhy nařízení či směrnic má Evropská komise. Ačkoliv má každý stát jednoho komisaře, ti v Komisi nefungují coby zástupci států, jejich úkolem je zastupovat Evropskou unii jako celek. Komise může navrhovat předpisy týkající se výhradně těch oblastí, u kterých má podle smluv o EU pravomoci.

Vyzvat komisi k předložení návrhu mohou i Parlament a Rada, čtvrtina členských států, Evropský soudní dvůr, Evropská centrální banka nebo Evropská investiční banka. Vyzvat komisi k akci mohou i obyvatelé EU.

Takovou iniciativu musí během 1 roku podpořit minimálně 1 milion občanů, kteří musí pocházet alespoň ze 7 různých zemí. Právě v občanské iniciativě má původ třeba snaha zakázat používání přípravků na hubení plevele na bázi glykofosfátu, kterou v říjnu schválil Evropský parlament.

Kdy se o přípravě předpisu dozvíme?

S návrhem, který připravuje Evropská komise, má veřejnost možnost se seznámit v různých fázích přípravy, kdy Komise vydává nejprve tzv. zelenou knihu a později tzv. bílou knihu. Když Komise například projednává regulaci emisí u aut, v této fázi její činnost bedlivě sledují automobilky, které se výsledný výstup snaží ovlivnit. O přípravě návrhu navíc ví členské státy, s jejichž zástupci komise návrh projednává.

Když je připravený, posílá jej Evropskému parlamentu a Evropské radě, ale také parlamentům jednotlivých členských zemí, které mohou napadnout, že předpis by porušoval subsidiaritu, tedy, že by se snažil na evropské úrovni regulovat něco, co na této úrovni být regulováno nemá. Pokud se proti návrhu ozve dostatečný počet parlamentů, musí jejich námitku zohlednit, a pokud se rozhodne v legislativním procesu pokračovat, musí to odůvodnit.

Kdo návrh schvaluje?

Komise ale návrh pouze předkládá, aby vstoupil v platnost, musí jej ve stejném znění schválit v rámci Evropské rady členské státy a také poslanci Evropského parlamentu. Ty volí občané každých 5 let. Parlament má celkem 751 členů, Češi volí 21 poslanců, což představuje v Evropském parlamentu středně velkou delegaci. Stejně zástupců mají Portugalsko, Belgie a Maďarsko. Poslanci ale ve většině případů nehlasují podle národních zájmů, ale podle svého politického přesvědčení.

V Parlamentu se totiž sdružují do frakcí podobně smýšlejících stran a tak třeba česká ČSSD je ve stejné frakci s ostatními sociálně-demokratickými stranami, ANO s ostatními středovými liberálními stranami a TOP 09, lidovci nebo STAN jsou v nejsilnější frakci Evropské lidové strany.

Zatímco v českém Parlamentu je důležitější plenární schůze, v Evropském parlamentu probíhá hlavní práce v příslušných výborech, které návrhy komise projednávají. Poslanci k němu přidávají pozměňovací návrhy, výsledný text pak schvaluje plénum parlamentu.

Text musí schválit také členské státy. Návrh projednávají nejprve nižší funkcionáři - reprezentanti stálých zastoupení v Bruselu, ti se snaží dojednat co největší shodu předtím, než budou návrh projednávat v rámci Rady ministři členských států, do jejichž působnosti návrh spadá. Rada hlasuje většinou tzv. kvalifikovanou většinou, tedy k přijetí je potřeba 16 hlasů z 28 (55 %) a těch 16 států musí zastupovat alespoň 65 % obyvatel EU.

Pokud je text schválený Parlamentem pro Radu přijatelný, schválí jej a ten vstoupí v platnost. Když ale Rada text pozmění, vrací se zpátky Parlamentu k druhému čtení. Ten má k rozhodnutí obvykle tři měsíce, kdy musí text projednat. Může ho zcela zamítnout a tím se legislativní proces zastaví, může postoj Rady přijmout a předpis vstoupí v platnost, nebo ho může znovu pozměnit.

Pokud Parlament předpis znovu změní, opět o jeho změnách rozhodují členské státy v Radě. Pokud je schválí, předpis vstupuje v platnost, pokud ne tak dochází na dohadovací řízení zástupců Evropského parlamentu a Rady s účastí zástupců Komise. Během šesti týdnů se zástupci musí dohodnout na společném znění předpisu. Ten pak schvalují Parlament i Rada a text se již nedá měnit.

Když Rada nebo Parlament návrh odmítnou, musí jej znovu předložit Komise a celý proces začíná od začátku. Když návrh ve třetím čtení schválí, je zveřejněn na Úředním věstníků EU a stává se předpisem.

Zatímco nařízení jsou závazná pro celou EU a platná od dne zveřejnění, směrnice stanovují výsledek, kterého mají členské státy dosáhnout, jen ovšem jen na nich, jak si upraví své zákony