Jan Berka (Roklen24)
Akcie v ČR  |  28.01.2025 10:51:42

Modely centrálních bank by měly interakci vlády a centrální banky zachycovat komplexněji

Modely centrálních bank by měly interakci vlády a centrální banky zachycovat komplexněji

Jan Berka
10:51 28. ledna 2025
František Mašek, zdroj: František Mašek

Období pandemie přineslo v oblasti centrálního bankovnictví mnoho podnětů, včetně výzkumu, který má přesah do modelů centrálních bank. Jedním z nich je interakce měnové a fiskální politiky. Modely doposud pracovaly s vládou stabilizující úroveň dluhu a aktivní centrální bankou, jež má v dané interakci navrch. Realita je však mnohdy jiná, zejména s ohledem na deficitní hospodaření vlád. Nebylo by na škodu, kdyby centrální banky přemýšlely o fiskálně-měnové interakci trochu komplexněji, řekl v rozhovoru František Mašek, ekonom a držitel Ceny Karla Engliše za práci o inflačním cílování. V rozhovoru jsme probrali i současné nastavení evropské a americké měnové politiku nebo Františkovu zkušenost z ECB a pohled na digitální euro.

Evropská centrální banka na prosincovém zasedání letos počtvrté snížila sazby. Je současné tempo snižování adekvátní?

Osobně již vnímám riziko v eurozóně (EMU) vychýlené spíše směrem dolů. Situace, kdy by ECB přílišnou restrikcí opět stlačila inflaci dlouhodobě pod cíl a při příštím negativním poptávkovém šoku kvůli tomu například dopadla na effective lower bound (ELB) rychleji, se v EMU podle mého názoru již dnes musí brát vážně v potaz. Každopádně myslím si, že klíčoví lidé jako hlavní ekonom Philip Lane riziko návratu k před covidovým časům soustavného podstřelování cíle berou při svém rozhodování vážně. Avšak nemalá heterogenita zemí eurozóny také znamená, že členové Rady guvernérů vnímají rizika odlišně v závislosti na idiosynkratických charakteristikách jejich ekonomik, což se může projevovat odlišnými pohledy na tempo snižování sazeb.

Pokud by ECB držela vyšší sazby po až příliš dlouhou dobu, nehrozilo by, že se vrátíme zpět do předpandemického stavu, kdy byl inflační cíl dlouhodobě podstřelován? A vstoupil do tohoto rizika i evropský program kvantitativního utahování u pandemických nákupů aktiv?

Tato nežádoucí možnost je zajisté uvnitř ECB brána v potaz, viz moje předchozí odpověď. Co se týče snižování bilance ECB, musí být banka velmi opatrná. Snahou je přechod z čistého floor režimu, kde je úroveň rezerv nabídkově tažená z titulu QE, na určitou kombinaci floor režimu s prvky připomínajícími vlastnosti corridor operačního rámce – někteří to nazývají soft floor režimem – kde rezervy jsou již poptávkově tažené. Tato změna zahrnuje zmenšování bilance. To však musí být děláno velmi graduálně, aby proces nevyvolal nežádoucí pohyby na bondových trzích, zejména s ohledem na vládní dluhopisy některých jižních zemí v EMU.

V rámci rozhodování o sazbách je často zmiňována reakční funkce centrální banky. Co to je a co všechno je její součástí?

Reakční funkce centrální banky je endogenním feedback pravidlem determinujícím měnověpolitickou sazbu. Řečeno jednoduše, pomáhá určit úroveň sazby v závislosti na veličinách, které do pravidla vstupují. Všechny centrální banky vyspělého světa v něm mají inflaci, některé pak také mezeru produktu (output gap; častěji se hovoří o trhu práce, ale napsat pravidlo jakožto mezeru produktu či vývoje na trhu práce je ekvivalentní, jde prostě o to, že se v pravidle vyjma inflace objevuje také reálná ekonomika, nikoliv jen nominální veličina v podobě inflace).

Pokud centrální banka opírá své rozhodnutí o zřetelně definovanou reakční funkci, částečně si tak váže ruce a eliminuje zcela diskreční rozhodování, a zároveň pomáhá veřejnosti chování měnové polity lépe rozumět, anticipovat ho a upravovat očekávání tak, aby centrální bance pomáhala.

Je tato funkce stejná pro všechny centrální banky, nebo najdeme odlišnosti, bavíme-li se například o ECB ve srovnání s Fedem?

V jádru je podobná v tom, že tam vždy najdeme inflaci. Lišit se pak může v některých dalších aspektech. Například hodnota parametru určující citlivost změny měnověpolitické sazby na odchylku inflace od cíle se může mírně lišit. Stejně tak je veřejně známé, že zatímco ECB se primárně soustředí jen na inflaci, Fed má v pravidle také dosahování plné zaměstnanosti (implicitně output gap). Od roku 2020 také Fed pozměnil inflační část pravidla, kdy se nesoustředí jen na meziroční inflaci. V případě, že by inflace po nějaký čas cíl podstřelovala, Fed se bude snažit vrátit průměrnou inflaci na cíl tím, že po nějakou dobu meziroční inflaci nechá výše. To je ona změna na průměrné cílování inflace, která přišla v reakci na před covidovou realitu definovanou nulovými úrokovými sazbami a podstřelováním inflačního cíle. Problém s tímto je, že Fed nikdy neoznámil, jak daleko dozadu by to průměrování mělo být aplikováno. Stejně tak ani jak rychle by akumulovaná odchylka od cíle měla být umazána. Navíc průměrování má zjevně fungovat asymetricky. Po nedávné inflační vlně se Fed zajisté nebude snažit tlačit inflaci dlouhodobě pod cíl, aby odchylku umazal.

U změny, kterou Fed v srpnu 2020 udělal, visí celkem dost otazníků. Zpětně to na mě působí spíše tak, že si prostě jen chtěli rozvázat ruce pro případ, kdy by chtěli nechat inflaci po nějaký čas přestřelovat po určité periodě jejího podstřelování, což se v literatuře zaobírající se měnovou politikou blízko nulové dolní hranici sazeb jeví jako správné chování. Problém je, že změnu nazvali průměrným cílováním inflace, i když to tak striktně vlastně zamýšleno ani nebylo. Občas si říkám, že možná jen stačilo cíl definovat podobně, jako ho měla dříve definována ECB, ale v opačném směru. Tedy něco jako „above, but close to 2 %“. Tím by cíl nebyl definován jakožto strop, a rozvázání si rukou by Fed dosáhl taktéž, avšak bez matoucího komponentu průměrování, který stejně nikdy nebyl zamýšlen doslovně.

Fed také ve roce 2020 přešel z definice druhého komponentu týkajícího se plné zaměstnanosti, kdy chtěl předtím eliminovat odchylky od plné zaměstnanosti, na současnou definici, kdy chce eliminovat jen shortfalls (tj. nedostatky). Jinými slovy, Fed řekl, že nebude preemptivně zvyšovat sazby, pokud by se trh práce dle jeho odhadů přirozené míry nezaměstnanosti jevil jako přehřátý. Když totiž toto udělal naposledy pod vedením Janet Yellen, byl posléze za tento krok kritizován. Zpětně se však tato změna jeví možná ještě důležitější než přechod na průměrné cílování inflace. Z mého pohledu (samozřejmě nejen mého, viz např. zde) hrála tato změna důležitou roli ve spíše pomalejší reakci Fedu na inflační vlnu.

Každopádně, Fed teď finišuje další revizi jejich měnověpolitické strategie, takže si počkejme, zda změna z roku 2020 přežije, či se dočkáme nějakých dalších změn.

V čem se aktuálně liší nastavení evropské měnové politiky oproti té americké? Co by pro ECB znamenalo, pokud by Fed snižoval sazby významně rychleji, než je očekáváno v prognóze?

Riziko návratu do před covidové situace je výrazně vyšší v eurozóně než v USA. Podle toho bude také ECB aplikovat odlišné tempo poklesu sazeb než Fed. Ostatně, prosincový dot plot jasně ukázal, že členové FOMC Fedu projektují výrazně pomalejší tempo snižování, než se v průběhu tohoto roku čekalo.

Pokud by Fed snižoval sazby rychleji, než je očekáváno, je třeba uvažovat několik faktorů. Za prvé by to znamenalo, že americká ekonomika si vede hůře oproti očekávání, a tudíž bychom viděli také efekt na slabší agregátní poptávku v EMU přes nižší export do USA. Nižší sazby v USA by posléze zároveň sice pomáhaly agregátní poptávku v USA oživit, ale zároveň by vytvářely tlak na slabší dolar. Tudíž bych předpokládal, že i sazby ECB by v takové situaci byly spíše níže.

Když se podíváme zpětně na vývoj evropské i americké měnové politiky od začátku pandemie, jaká ponaučení jsme si odnesli? Posunula se měnová politika na pomyslný další level svého působení, nebo se vše odehrálo „podle starých učebnic“?

Tohle je skvělá otázka, a pokud nevadí, trochu ji posunu a využiji ji na diskuzi toho, co jsem si z covidové periody odnesl já. Zmíním možná trochu více abstraktní věci diskutované ve výzkumu, avšak všechny mají přesah do modelů používaných v centrálních bankách.

Za prvé je to důležitost braní v úvahu nelinearity. Jeden příklad za všechny, po covidu se roztrhl pytel s výzkumem o nelineárním sklonu Phillipsovy křivky. Zjednodušeně, vztah mezi reálnou ekonomikou a inflací se může významně změnit v závislosti na aktuálním stavu ekonomiky. V modelech centrálních bank byla transmise stavu reálné ekonomiky do inflace před covidem kalibrována relativně slabě, což reflektovalo předchozí dekádu podstřelování inflačního cíle i přes solidní vývoj reálné ekonomiky. V ekonomickém žargonu byly Phillipsovy křivky v modelech centrálních bank velmi ploché. Sklon se však může prudce změnit v prostředí silně přehřáté ekonomiky či ve výše inflačním prostředí, kdy firmy začnou přeceňovat výrazně častěji, než tomu bylo v prostředí s nižší inflací či méně napjatým trhem práce.

Za druhé si myslím, že covidové období opět vrátilo do popředí výzkum o interakci měnové a fiskální politiky. V New Keynesian modelech stále tvořících jádro modelů centrálních bank je vždy inherentní předpoklad o tom, že fiskální politika je prováděna pasivně, což je akademický pojem toho, že rozpočtové omezení vlády je vyrovnané; tedy vláda se chová zodpovědně a úroveň vládního dluhu je stabilizována. Na centrální bance je posléze, aby se chovala tzv. aktivně, tedy prováděla měnovou politiku v souladu se snahou o stabilizaci inflace na cíl. Celý příběh se však komplikuje v situaci, kdy je aktivním agentem vláda a její rozpočtové omezení vyrovnané není, čímž dochází k akumulaci dluhu. Co ho posléze musí vyrovnat v reálném vyjádření, je změna cenové hladiny, tedy pasivní měnová politika (centrální banka dluh monetizuje monetární expanzí). To jsou dvě možné rovnováhy ve slavném článku Erica Leepera z roku 1991. Situace, kdy se obě entity chovají aktivně či pasivně, mohou končit nepěkně. Tato literatura byla v covidu hodně zdůrazňována lidmi jako Francesco Bianchi či John Cochrane. Jedná se o základ fiskální teorie cenové hladiny, kterou Cochrane poslední roky převzal jako svoji velkou agendu. Myslím, že by nebylo na škodu, kdyby centrální banky více přemýšlely o této fiskálně-měnové interakci (viz např. zde; Frank Smets a Rafael Wouters nedávno zveřejnili článek jdoucí přesně tímto směrem, viz zde). Naše standardní New Keynesian modely vždy předpokládají existenci jen prvně zmíněné rovnováhy, což nemusí vždy reflektovat realitu.

A poslední věc je formování očekávání. I přesto, že v akademickém výzkumu existuje spoustu zajímavých cest, jak se odchýlit od předpokladu plně racionálních očekávání (jedná se o ryze technický termín modelově konzistentních očekávání, kdy agenti plně rozumí systému, v němž se pohybují, a společně sdílí pravděpodobnostní rozdělení budoucích událostí), v mnohých centrálních bankách jsou jejich modely používané v rámci měnově-politických sekcí podmíněny tímto předpokladem. Racionální očekávání je samozřejmě skvělý nástroj umožňující nám složité systémy řešit, při jakékoliv odchylce od racionálního očekávání se většinou problém komputačně komplikuje. Je však třeba brát tento předpoklad při formování projekcí centrálních bank vždy v úvahu. V covidu se ukázalo, že při přechodu do výše inflačního prostředí se mění to, jakou pozornost lidé inflaci věnují, a jejich inflační očekávání jsou často ovlivněny současnou či minulou inflací.

ECB, zejména prezidentka Lagardeová, je kritizována za svůj postoj apelující na tzv. „zelenou“ měnovou politiku. Má mít ohled na klima a životní prostředí místo při tvorbě měnové politiky, nebo to jde proti jejím původním cílům? Jak by mohlo vypadat „zelené“ QE? ECB by nakupovala firemní dluhopisy, ale firmy s velkou uhlíkovou stopou by vynechala?

Zcela upřímně nejsem velkým fanouškem toho, aby se centrální banka pletla do těchto otázek. Důvod je jednoduchý – centrální banka nemá takové nástroje, aby byla schopna sama o sobě něčemu významně pomoci. Efekt něčeho jako zelené QE je vzhledem k rozsahu klimatického problému zanedbatelný. Nástroje i mandát leží v gesci fiskální politiky, tam se má problém řešit. Jelikož centrální banka může pomoci velmi málo, ale zároveň tím může riskovat potenciální negativní dopady na vlastní kredibilitu, nevidím příliš důvodů pro aktivní roli centrální banky. A dovolím si zmínit, že v tomto vnímám pohled valné většiny ekonomů věnujících se monetární ekonomii podobně.

ECB už pracuje na druhé fázi digitálního eura. V oblasti digitálních měn je napřed například před Fedem, který se této oblasti vyhýbá. Má smysl, aby centrální banka měla vlastní digitální měnu?

O projektu digitálního eura je pro mě nelehké se vyjadřovat, jelikož celý proces je stále ve fázi aktivní diskuze o stěžejních parametrech toho, jak by vlastně digitální euro mělo fungovat. Navíc, já to spíše sleduji z vlastní zajímavosti zpovzdálí, než že bych byl v tomto tématu nějakým expertem.

V současné chvíli existuje shoda na tom, že primárním účelem má být levný a dostupný platební nástroj jakožto alternativa k již fungujícím možnostem. Digitální euro nemá sloužit jakožto spořící nástroj, to je důležité říci. Na úrovni ECB i lokálních bank eurozóny (skvělou práci v tomto dělají např. kolegové v Národní bance Slovenska) se klade velký důraz na to, aby zavedení digitálního eura neohrozilo finanční stabilitu z titulu potenciálního významného odtoku depozit domácností z bank. Toto riziko se bude kontrolovat dvěma klíčovými nástroji. Zdroje, jež bude možné mít v této digitální peněžence, nebudou úročeny. Nelze si to tedy představovat tak, že když si převedu peníze z běžného účtu u komerční banky do digitálního eura, budou úročeny sazbou ECB. Tak to nebude. Proto zmiňuji, že se má jednat primárně o platební nástroj. Za druhé, maximální částka, kterou bude možné v digitálním euru mít, bude omezena horní hranicí, jež nebude vyšší než nižší jednotky tisíc eur. Tím by se mělo eliminovat riziko prudkého odtoku depozit z bank i tímto způsobem.

Když to shrnu, snahou je vytvořit platební nástroj, jež bude levný a všude dostupný (i offline). Zároveň se věnuje hodně pozornosti tomu, aby nedošlo k nežádoucím efektům na finanční stabilitu.

Jaké hlavní změny by digitální měna centrální banky přinesla ve srovnání se současným nastavením peněžního systému? Nehrozilo by například, že „helicopter money“ ze strany fiskální politiky teď nově doplní i ta měnová?

Tím, že se celý projekt digitálního eura omezuje výše zmíněnými parametry, si myslím, že nějakou zásadní změnu peněžního systému znamenat nebude. Lidé si to někdy představují tak, že budou mít účet u centrální banky úročený měnověpolitickou sazbu a budou schopni si veškeré své úspory na tento účet přesunout. V tomto duchu se však projekt určitě nenese.

Pracoval jsi v ECB v oddělení výzkumu. Jak ses k této práci dostal a jak moc obtížné je získat zaměstnání v ECB? Co je k tomu všechno potřeba?

Ve výzkumném oddělení ECB jsem rok pracoval jakožto PhD trainee. ECB každý rok najímá několik PhD studentů, kteří pak ve Frankfurtu pracují na svém výzkumu, kooperují na článcích se seniorními ekonomy ECB či sem tam pomáhají s makroekonomickými analýzami, kterými výzkum přispívá k diskuzi ohledně měnově politiky uvnitř banky.

Osobně si myslím, že mladé studentky a studenti z ČR by se mohli častěji pokoušet hlásit na trainee pozice v ECB. Ať už se jedná o pozice pro magistry či PhD, je v ECB české zastoupení velmi malé. A nemusí to nutně být jen výzkum, i v dalších odděleních lze pracovat na velmi podnětných věcech, i když jsou více analyticky než výzkumně zaměřené. A pro české magisterské studenty se zájmem o PhD studium může být trainee pozice na výzkumu v ECB velmi nápomocná k tomu, dostat se na kvalitní zahraniční univerzitu. Můj případ není nijak zvláštní, prostě jsem se přihlásil přes stránky ECB a povedlo se mi práci dostat. Chtěl bych tímto motivovat mladé lidi z ČR, aby to zkoušeli více také. Moje zkušenost byla skvělá. Navíc to samozřejmě také zvyšuje šance dostat po studiích v budoucnu v ECB (či nějaké jiné evropské centrální bance) permanentní job, pokud někdo takovouto preferenci má.

Můžeš prozradit, na čem aktuálně pracuješ?

Pracuji například na článku, kde poukazuji na to, že ve standardních New Keynesian modelech nám chybí některé důležité kanály ovlivňující efekt změny inflačních očekávání na reakci spotřeby domácností, jež vidíme v empirické literatuře. Empirické články ukazují, že když lidé začnou očekávat vyšší inflaci, nespojují si s tím podobně rostoucí nominální mzdy. To vytváří kanál očekávaného poklesu reálných příjmů domácností. Ve standardních New Keynesian modelech tento kanál, co se týče efektu na spotřebu, víceméně nehraje roli, a to ani v situaci, kdy pracujeme se strnulými mzdami. Můj článek je tom, co se může v našich modelech dít se spotřebou domácností, pokud tento kanál začne hrát větší roli, v souladu s tím, co vidíme v empirické literatuře. Výsledkem je, že velmi záleží na tom, zda pracujeme s modely reprezentativních či heterogenních agentů. Roli hraje například i rozdělení zisků v ekonomice.

Zároveň pracuji na projektu týkající se finanční stability, konkrétně optimálního nastavení makroprudenční politiky, pokud vyjma finanční stability bereme v úvahu i možné distribuční efekty těchto politik, jež chceme ideálně minimalizovat. Další článek je o možných přelévajících se efektech nastavení kapitálových požadavků ve dvouregionovém modelu; tedy opět se jedná o téma finanční stability.

Na těchto projektech v současné chvíli pracuji nejvíce. Když to mám shrnout, můj výzkum se týká tří podtémat makroekonomie – heterogenita, formování očekávání a finanční frikce. Všechny výše zmíněné projekty vždy kombinují alespoň dvě z těchto podtémat.

Řešil jsi někdy otázku produktivity eurozóny? Ukazuje se, že v této oblasti starý kontinent zaostává, na což ve své zprávě o konkurenceschopnosti poukazuje i Mario Draghi. Jak nastartovat evropskou produktivitu?

Toto je klíčová otázka dnešní Evropy a osobně se necítím jako ten správný člověk, který má o tomto mudrovat. Navíc se jedná o natolik hot téma, že se k němu vyjadřuje spousta velmi povolaných lidí. Naše problémy jsou obecně známé, Mario Draghi některé z nich myslím identifikoval přesně.

Některé determinanty pomalého růstu v Evropě se však budou ovlivňovat těžko – např. demografický vývoj. Na druhou stranu se dnes již ale třeba k názoru, že současné regulatorní a byrokratické nastavení v Evropě je příliš těsné, a sami si tím občas podrážíme nohy, kloní i lidé, kteří ještě pár let dozadu tento pohled nesdíleli. V tomto samozřejmě může hospodářská politika udělat dost. Stejně tak je ale důležité nezapomínat v těchto abstraktních diskuzích vedených na agregátní úrovni celé EU na lokální politiky v jednotlivých zemích. Růst nepodlamující nastavení daňového mixu, flexibilnější trh práce či prioritizace školství, vědy a výzkumu, to jsou věci, které na konci dne hrají v efektech na dlouhodobý růst primární roli.

Nechci opakovat známé (a někdy i trochu vágní) fráze padající v diskuzích o tom, jak pomoci dlouhodobému růstu. Zmíním snad jen to, že pozitivní zprávou je alespoň fakt, že se o tomto tématu v Evropě konečně hovoří jako o stěžejním. Důležitost dlouhodobého ekonomického růstu se v Evropě v posledních dekádách velice upozadila, to se teď snad otáčí.

Zmínil jsi hospodářskou politiku. Neměla by ECB s ohledem na nízkou evropskou produktivitu raději držet nízké sazby, aby tak vytvořila příznivé prostředí pro investice? Nebo tato oblast není v kompetenci centrální banky?

Kdyby centrální banky mohly takto snadno ovlivňovat dlouhodobý potenciál reálné ekonomiky, a to ideálně bez nežádoucích efektů expanzivní měnové politiky do inflace, mohly by rovnou úrokové sazby držet nonstop na nule. Takto jednoduše však svět nefunguje.

Centrální banka nemůže dlouhodobě držet úrokové sazby pod rovnovážnou úrovní bez toho, aniž by vygenerovala vyšší inflaci. Stejně tak centrální banka není hybatelem dlouhodobého potenciálního růstu ekonomiky, a tudíž rovnovážné úrovně úrokových sazeb, ty jsou determinovány reálnými faktory, jako je demografický vývoj či technologický růst. Jeden nedávný skvělý empirický výzkum ukazující nemožnost uvolněné měnové politiky vygenerovat dlouhodobý ekonomický růst lze najít zde.

Přitom musím přiznat, že jsem osobně zastáncem různých teoretických mechanismů, které se v posledních letech v makroekonomickém výzkumu objevují čím dál častěji a které se snaží do našich modelů dostat možnost non-neutrality měnověpolitických sazeb právě na vývoj dlouhodobého růstu či rovnovážné úrokové sazby (např. zde či zde). Kvalitativně se mi mnohé z těchto mechanismů líbí, ale nepřeceňoval bych jejich kvantitativní význam, když na konci dne dojde na dekompozici faktorů stojící za vývojem rovnovážné sazby. Navíc v empirické literatuře se spíše jeví, že centrální banka může mít dlouhodobé negativní dopady (hysterezní efekty), ale vyššímu potenciálnímu růstu pomoci nemůže. V tomto je tam určitá asymetrie (opět zde).

Má ECB nějaký veřejnosti dostupný zdroj, kde zveřejňuje výsledky svých výzkumů? Něco, co lze například využít jako zdroj informací doplňující aktuální nastavení evropské měnové politiky.

ECB stejně jako ostatní centrální banky publikuje vlastní tzv. Working Papers Series, kde se objevují nové články ekonomů z ECB. Jedná se o články, které ještě nejsou publikovány v akademických žurnálech a které autoři mohou průběžně nadále upravovat (viz working papers fráze).

Odkaz na tyto články je zde.

František Mašek dokončuje PhD v ekonomii na Univerzitě Sapienza v Římě a zároveň působí jako ekonom ve výzkumném oddělení Národní banky Slovenska. Při PhD strávil čas na Chicagské univerzitě a Technické univerzitě Vídeň. Rok působil jako PhD výzkumník v Evropské centrální bance. Ve svém hlavním výzkumu se věnuje měnové politice v prostředí heterogenních agentů a omezené racionality očekávání či modelům finančních frikcí. Zároveň rozvíjí kvazi-experimentální metody používané v ekonomii o prvky z prostorové ekonometrie.

Ekonomika Rozhovory

Portál Roklen24.cz je exkluzivní server o ekonomice, financích a investicích, který poskytuje aktuální ekonomické zpravodajství, real-time data, grafy, analýzy, názory, videa a rozhovory.

K článku zatím nejsou žádné komentáře.
Přidat komentář




Zvýšení mzdy či platu v roce 2025
Jak vám letos zaměstnavatel zvýšil mzdu nebo plat?
O více jak 5 000Kč/měsíc
3%
O více jak 3 000Kč/měsíc
5%
O více jak 2 000Kč/měsíc
7%
O více jak 1 000Kč/měsíc
25%
Mám tak stejně, jako loni
44%
Mám méně o víc jak 1 000Kč/měsíc
7%
Přišel(přišla) jsem o zaměstníní
4%
Nemám mzdu ani plat
5%
Zatím hlasů:749


Okénko finanční rady



Zobrazit sloupec 

Kalkulačka - Výpočet

Výpočet čisté mzdy

Důchodová kalkulačka

Přídavky na dítě

Příspěvek na bydlení

Rodičovský příspěvek

Životní minimum

Hypoteční kalkulačka

Povinné ručení

Banky a Bankomaty

Úrokové sazby, Hypotéky

Směnárny - Euro, Dolar

Práce - Volná místa

Úřad práce, Mzda, Platy

Dávky a příspěvky

Nemocenská, Porodné

Podpora v nezaměstnanosti

Důchody

Investice

Burza - ČEZ

Dluhopisy, Podílové fondy

Ekonomika - HDP, Mzdy

Kryptoměny - Bitcoin, Ethereum

Drahé kovy

Zlato, Investiční zlato, Stříbro

Ropa - PHM, Benzín, Nafta, Nafta v Evropě

Podnikání

Města a obce, PSČ

Katastr nemovitostí

Katastrální úřady

Ochranné známky

Občanský zákoník

Zákoník práce

Stavební zákon

Daně, formuláře

Další odkazy

Auto - Cena, Spolehlivost

Registr vozidel - Technický průkaz, eTechničák

Finanční katalog

Volby, Mapa webu

English version

Czech currency

Prague stock exchange


Ochrana dat, Cookies

Vyloučení odpovědnosti

Copyright © 2000 - 2025

Kurzy.cz, spol. s r.o., AliaWeb, spol. s r.o.

ISSN 1801-8688