Trumpa nezastavily ani plynové sliby EU, hrozí další spory o dodávky z Ruska

Hrozbu cel proti Evropské unii měl Donald Trump ve svém arsenálu už dávno před loňskými prezidentskými volbami. Když v nich zvítězil, EU reagovala briskně. Brusel okamžitě vysílal do Washingtonu signály, že chce jednat o obchodních vztazích včetně Trumpových požadavků. Jeden z těch nejhlasitějších zněl: Evropa musí dovážet více amerického zkapalněného plynu LNG. Šéfka Evropské komise Ursula von der Leyen reagovala: Přesně to chceme.

Foto: Shutterstock

Dovoz LNG se stal klíčovou kartou, kterou měla Evropa k dispozici, když se snažila zabránit celní válce se svým tradičním spojencem a z hlediska exportu nejvýznamnějším obchodním partnerem. Američané to ignorovali. Ursula von der Leyen sestavila tým, který se zaměřil na nákup amerických energetických surovin, ve Washingtonu se ale podle zdrojů dobře informovaného webu Politico nedařilo ani navázat konkrétní rozhovory. Evropané přitom měli zájem jednat i o dlouhodobých smlouvách na odběr amerického plynu a možných formách evropské podpory pro výstavbu amerických vývozních LNG terminálů.

Jedním z vysvětlení amerického nezájmu může být skutečnost, že Trump a jeho lidé raději vyjednávají s členskými zeměmi EU než s Bruselem. Tím pomíjí fakt, že členské státy delegovaly právě na Evropskou komisi klíčové pravomoce v obchodní politice. Ve skutečnosti se však zkušenosti Evropské komise nijak neliší od poznatků mnoha zemí světa, které se také snažily s Trumpovou administrativou urychleně dohodnout. Nikdo ve Washingtonu ale zjevně nechtěl zkazit „velkolepou“ show, kdy prezident, na kterého se upírají zraky lidí ve všech koutech světa, ohlašuje vysoká cla prakticky na veškerý dovoz do Ameriky.

Otázkou zůstává, co bude následovat. Teď konečně se budou chtít Američané dohodnout, jejich cla mají přece nakonec vést ke snižování obchodních bariér na obou stranách, řeknou si jedni. Druzí namítnou – vždyť se jasně ukázalo, že Donalda Trumpa žádné ústupky ostatních nenadchnou, naopak je může považovat za slabost a ještě přitvrdit. Další kroky Washingtonu jsou nepředvídatelné a nikdo přesně neví, co na Trumpa zabere.

RUSKÝ PLYN ZNOVU VE HŘE

V případě zemního plynu je tato situace hodně nešťastná. Je totiž možné očekávat další spory, jestli má Evropa navýšit jeho import z Ruska, když si nemůžeme být jisti spolehlivostí amerického partnera. Dalším impulzem jsou americko-ruská jednání o míru, která by měla podle představ vyjednavačů vést k opětovnému navazování ekonomických vztahů Západu s agresorskou zemí. Při těchto rozhovorech se dokonce objevila spekulace, že by kontrolu nad oživenými podmořskými plynovody Nord Stream, jimiž proudil plyn z Ruska přímo do Německa, mohli převzít američtí investoři.

K maďarské a slovenské vládě se mohou přidat další Evropané, kteří se budou ptát – proč bychom se za této situace měli ruské surovině vyhýbat? Odborníci na energetickou bezpečnost naopak připomenou, že bychom neměli opakovat historii roku 2021, kdy Vladimir Putin už před vojenskou agresí na Ukrajině zahájil surovinou válku proti Evropě a uzavíral plynové kohouty. „Některé firmy i politici v Evropě skutečně počítají s tím, že se vše vrátí, jak se říká v angličtině, k business as usual, běžnému byznysu. Já si myslím, že by to byla obrovská chyba. Vraceli bychom se k závislostem, kterých už jsme se do značné míry zbavili,“ řekl v rozhovoru pro Export.cz náměstek ministra zahraničí Jan Marian.

Evropská unie snížila od Putinovy agrese na Ukrajině dovoz ruského plynu o více než polovinu a země jako Česko, Německo či Polsko se bez něj dokážou úplně obejít, i když do nich v omezeném množství proudí. Spojené státy se staly největším exportérem LNG na světě a velkou zásluhu na tom má poptávka Evropy, která hledala náhradu za ruskou surovinu. Američané už od roku 2021 vývoz LNG do EU více než zdvojnásobili, na celkových dodávkách zkapalněného plynu se podíleli téměř 45 procenty.

Nová Trumpova cla nejenom vnášejí nedůvěru do americko-evropských vztahů, ale mohou mít i konkrétní negativní dopady. Generální tajemník evropské obchodní asociace Eurogas Andreas Guth v rozhovoru pro server Euractiv poznamenal, že klíčovými surovinami pro výstavbu vývozních terminálů LNG jsou ocel a hliník. Cla na jejich dovoz do USA tak můžou podobné projekty výrazně prodražit. V současné situaci, kdy Donald Trump různá cla vyhlašuje, ruší a pak znovu vyhlašuje, především chybí jistota, která developerům LNG terminálů umožňuje jasnou predikci nákladů nebo dovozcům amerického plynu uzavírat dlouhodobé kontrakty.

Foto: Shutterstock

TŘASKAVÉ TÉMA FOREVER?

Ruský plyn nepřestal být pro Evropskou unii třaskavým tématem a nejspíš se na tom ještě dlouho nic nezmění. Na rozdíl od jiných odvětví EU v tomto oboru nezavedla rozsáhlé protiruské sankce, výjimkou je zákaz pro evropské přístavy, aby sloužily jako překladiště ruského plynu pro jeho export do dalších částí světa. Významnou roli vždy hrály obavy z ekonomických dopadů okamžitého přerušení ruských dodávek, jakoukoliv dohodu navíc blokovaly vlády zemí, které naopak ruský plyn vyloženě chtějí – v současnosti Maďarska a Slovenska.

Evropská unie po ruské agresi přijala nezávazný cíl odchodu od ruského plynu do roku 2027, schvalování konkrétního plánu však bylo opakovaně odloženo. Dovoz ruské suroviny poklesl zvláště po výbuších podmořských plynovodů Nord Stream. Země jako Německo, Polsko nebo baltské státy ve svých přístavech nepřijímají ani ruský LNG. Dřívější velcí odběratelé ruského plynu na korporátní úrovni, jako jsou německý Uniper, rakouský OMV, ale i český ČEZ, své kontrakty za různých okolností ukončili a vedou arbitrážní spory s Gazpromem, který v minulosti těžil ze svého postavení monopolního dodavatele ruské suroviny plynovody. Nyní Gazprom čelí velkým hospodářským potížím.

Zkapalněný plyn z Ruska ale pořád míří třeba do Francie, Španělska, Belgie nebo Nizozemska. Nadále funguje plynovod přes Turecko, jímž putuje ruská surovina do balkánských zemí i Maďarska. Spor se vede o přerušený tranzit přes Ukrajinu. Slovenský premiér Robert Fico si v EU vymínil, že tento „problém“ je nutné řešit.

Zastánci zvyšování dodávek ruského plynu se nyní neozývají pouze ze zemí jako Maďarsko a Slovensko, ale také například z Německa – evropské ekonomické velmoci, která hrála zásadní roli v evropské plynové spolupráci s Moskvou už od 70.let minulého století (tehdy ještě jako západní Německo).

LEVNÝ, ALE NEBEZPEČNÝ PLYN

Agentura Bloomberg ve své nedávné reportáži upozornila, že pro oživení dovozu z Ruska jsou průmyslníci – například z chemického průmyslu, který plyn potřebuje „jako sůl“, ale i lokální politici zvláště ve východním Německu. Ne všichni zastupují strany radikální opozice. Patří mezi ně například Sven Schulze, ministr hospodářství Saska-Anhaltska, který reprezentuje stranu křesťanských demokratů (CDU), vítěze posledních voleb na celoněmecké úrovni. Sven Schulze argumentuje, že odmítání ruského plynu nedává smysl v situaci, kdy se podaří uzavřít s Ruskem mír.

Německá ekonomika si nyní nevede dobře a jedním z hlavních problémů jsou vysoké ceny energie. Vidina levného plynu, na který Spolková republika spoléhala v minulosti, se zdá být lákavá. Zásobníky plynu v Evropě jsou navíc po letošní chladné zimě naplněny pouze ze třetiny, bude tedy nutné surovinu nakupovat více než loni.

Úplně jiný pohled nabízí studie prestižního bruselského think-tanku Bruegel. Obnovit další cesty pro ruský plyn do Evropy by velmi vyhovovalo Vladimiru Putinovi, který by opět mohl využívat dodávky plynu jako zbraň, manipulovat cenou, politicky rozdělovat EU a ohrožovat dlouhodobou energetickou bezpečnost Evropy. Analytici Bruegelu zdůrazňují, že Evropa potřebuje společnou strategii k ruskému plynu, která by naopak nastavovala pobídky k odchodu od ruského plynu, ze kterých by profitovali i ti, kteří jsou na něm ještě závislí. Autoři studie bruselského think-tanku píší o třech variantách, kterými jsou embargo, kvóty na dovoz a cla. Nejlepším řešením by byla cla. Jejich výtěžek by mohl pomoci k přechodu na neruské alternativy, zároveň by omezil příjmy Kremlu, kterými financuje svou válečnou mašinérii.

AMERICKÝ PLYN? POŘÁD MNOHEM LEPŠÍ

Pokud by se měl naopak navýšit tok ruského plynu do Evropy, v případě plynovodů Nord Stream 1 a Nord Stream 2 by bylo možné prozatím využít jen jedno ze čtyř potrubí, které nebylo poškozené výbuchy. Obnovit další větve těchto plynovodů by si vyžádalo čas a vysoké investice, proto možná v Moskvě vznikl plán zapojení amerických investorů. Kdyby měli Američané teoreticky provozovat Nord Stream, bylo by to v naprostém rozporu s dlouhodobou politikou Ruska i USA. Donald Trump během svého prvního období svými kontraproduktivními vyjádřeními naopak nutil Němce, aby se dodávek podmořským plynovodem vzdali.

Myšlenka vtáhnout Američany do projektu obnovy Nord Streamu se zdá naprosto absurdní. Jako podobně absurdní ale mnozí dříve hodnotili nedávné námluvy Rusů a Američanů, které velmi přiblížily postoje Trumpovy administrativy k představám Moskvy. Jedinou jistotou zůstává, že nyní žijeme ve velké nejistotě.

Americký plyn navzdory všem nejistotám zůstává mnohem bezpečnější variantou než ten ruský. Pořád je tu naděje, že ochota odebírat více amerického plynu přispěje k urovnání obchodních sporů mezi Evropou a Amerikou. Ekonomický smysl mají zvláště dlouhodobé kontrakty. Mezi Ruskem a Spojenými státy je pořád obrovský rozdíl, především z hlediska fungování tržního prostředí. Zatímco v případě Ruska Evropané jednali s jedním monopolním dodavatelem Gazpromem (pokud jde o přepravu plynovody), ovládaném z Kremlu, američtí exportéři LNG působí v konkurenčním prostředí.

Proti dlouhodobým kontraktům s americkými společnosti se budou v Evropě z celkem pochopitelných důvodů stavět zastánci zelené politiky, podle nichž tak EU dovozem fosilního paliva ohrozí plnění svých klimatických závazků. Realisticky vzato ale není pochyb o tom, že Evropané budou v příštích desetiletích plyn potřebovat z mnoha důvodů – zatím nemáme k dispozici komerčně dostupné alternativy pro řadu průmyslových odvětví a plyn bude ještě dlouho nezbytný i v energetice pro zdárný přechod k nízkoemisním zdrojům. Jak upozorňuje Andreas Guth, EU by přitom měla překonat regulatorní a legislativní překážky, kterých je v plynárenství hodně.

AMERIKA NENÍ JEDINÁ

Evropa se musí řídit pravidlem, že zdravá není příliš vysoká závislost na žádném jednotlivém zdroji surovin. Prostor pro zvyšování dovozu amerického LNG je však pořád poměrně velký. To platí dlouhodobě i krátkodobě – vzhledem k vyprázdnění zásobníků po letošní zimě. Na celkovém importu zkapalněného plynu do EU se ten americký loni podílel 45 procenty. Jiný obrázek ale poskytuje pohled na dovoz, když započítáme i surovinu přepravovanou plynovody. Suverénní jedničkou v dovozu plynu do EU zůstává se třetinovým podílem Norsko. Na druhém místě bylo ještě loni Rusko, odkud pocházelo 19 procent. Spojené státy obsadily třetí příčku s 16,5 procenty.

Evropa by se zároveň měla soustředit na další diverzifikaci, díky níž by kromě USA v součtu zvyšovala podíl mnoha dalších menších dodavatelů. Už dnes mezi nimi figurují země jako Alžírsko, Ázerbájdžán a Katar, do budoucna by snad mohlo dorazit více suroviny například z oblasti Středozemního moře (včetně Izraele), výhledově i Ukrajiny a z některých vlastních zdrojů EU (včetně Rumunska).

JAN ŽIŽKA