Den po kolapsu Lehman Brothers se sešel FOMC a rozhodl proti snížení sazeb. Ano, Fed se rozhodl držet sazby na 2 % ve chvíli, kdy finanční krize dosahovala svého vrcholu. Důvod byl neuvěřitelný – Fed se obával inflace, která byla tou dobou tažena cenami komodit a odrážela vývoj v minulých měsících. Pokud by dostaly větší váhu indikátory budoucího cenového vývoje, bylo by jasné, že trhy očekávají prudkou recesi. Přestože poté přišel Fed s agresivnější intervencí, nikdy se nepodařilo obnovit nominální výdaje na zdravou úroveň. Fed proto v té době politiku efektivně utáhnul.
Dnes jsou okolnosti trochu jiné, Fed by ale na současnou krizi mohl opět reagovat příliš pomalu. V současnosti však není doba na to být konzervativní a opatrný. FOMC by měl přistoupit k šokové stimulaci například ve formě cílení nominálního HDP. Bylo by to kontroverzní a mnozí jsou již nyní z kroků Fedu vyšokovaní. Vytvořil by se tím ale potřebný silný posun v ekonomickém očekávání veřejnosti.
Ti, kdo říkají, že Fed již nemůže svou politiku uvolnit, zapomínají na dvě věci. Nízké sazby ekonomiku nestimulují, pokud leží nízko i přirozená (či neutrální) sazba. Tu určuje ekonomický fundament, když se ekonomická situace zlepšuje, roste a naopak. Na této úrovni by se sazby ustálily, pokud by Fed v ekonomice neintervenoval.
Vedle toho platí, že zatímco Fed nemůže stlačit nominální sazby pod 0 %, může tam dostat sazby reálné. Navíc může pod přirozenou sazbu stlačit výnosy u dlouhodobých aktiv tím, že je bude nakupovat. Jinak řečeno, Fed musí uspokojit poptávku po penězích nákupy aktiv. Hranice 0 % nezabránila FDR ve vytvoření silného oživení taženého monetární politikou během Velké deprese. Stejně tak nezabránila švédské centrální bance v podpoře pozoruhodného oživení během krize poslední. A neměla by v ní zabránit ani nyní Fedu.
(Zdroj: Blog Davida Beckwortha)