Jsme natolik chycení v krátkodobé volatilitě a informačním šumu, že lehce ztrácíme pohled na větší obrázek. Za posledních dvě stě let proběhlo asi šest velkých globalizačních cyklů a zdá se, že nyní se nacházíme na konci toho posledního. Pokud by tomu tak bylo, máme před sebou podstatné globální změny, které odstraní dluhové a platební nerovnováhy vzniklé během posledních dvaceti let. Tento proces bude doprovázen kontrakcí globální likvidity, prudce rostoucími rizikovými prémiemi, velkým snížením dluhu a prudkým omezením mezinárodního obchodu. V souhrnu dojde k následujícímu:
- Země BRIC a ostatní rozvíjející se ekonomiky se od svých rozvinutých protějšků žádným podstatným způsobem neodtrhly. Poté, co skončí současný investiční boom tažený velkým objemem likvidity, budou těžce postiženy globální krizí.
- V následujících dvou letech bude dále klesat podíl spotřeby domácností na čínském HDP. Zadluženost v čínské ekonomice vyjádřená podílem dluhu na HDP se bude v tomto a příštím roce rychle zvyšovat. Růst HDP bude v letech 2013 a 2014 prudce klesat, již několik let před koncem desetiletí dosáhne 3 %. To se dotkne zejména výše investic a následně poptávky po nezemědělských komoditách. Nízký růst čínské ekonomiky nepovede k sociálním nepokojům v případě, že v ekonomice bude nastolena nová rovnováha. V rámci snahy o její dosažení bude vláda v Pekingu do tří let vážně uvažovat o velké vlně privatizace.
- Politická situace v Evropě se bude nadále rychle zhoršovat, hlavní politické strany buď ztratí význam, nebo dojde k jejich radikalizaci. Španělsko a několik dalších zemí (možná i Itálie a pravděpodobně ne Francie) bude donuceno k opuštění eura a restrukturalizaci dluhu. Německo bude nadále tvrdohlavě (a bláznivě) odmítat to, aby neslo svou část nákladů nutných změn v eurozóně. Odvetná opatření deficitních zemí povedou k poklesu růstu německé ekonomiky k nule, či dokonce k jejímu propadu, který bude trvat několik let.
- Sentiment obchodního protekcionismu v USA bude nezadržitelně sílit, nezaměstnanost zůstane po mnoho let vysoko.
Ač se na první pohled zdá, že uvedené predikce spolu nesouvisejí, představují důsledek jednoho rámce platebních bilancí a rozvah. Většina globální spotřeby pochází z USA, Evropy a Japonska, její kolaps se nevyhnutelně dotkne i zbytku světa. Čína a Indie ale tento moment oddálily zvýšením investic, což není z historického hlediska nic ojedinělého. Avšak současné vysoké investice jen zhoršují budoucí problémy s nedostatečnou poptávkou.
Čínská vláda si klade za cíl zvýšení domácí spotřeby, namístě je ale skepse. Nízká spotřeba není způsobena náhodnými faktory, ale představuje důsledek růstového modelu Číny – nízkého růstu mezd, podhodnocené měny a zejména uměle nízkých sazeb. Bez dramatické změny tohoto modelu se spotřeba nezvedne. Podobně nebude vyřešen problém s dluhem. Pokud bude zadlužování omezeno u jednoho sektoru, například u místních vlád, jeho roli převezmou místní státem vlastněné podniky. Téměř veškeré velké investice, na nichž stojí vysoký růst HDP, se přitom financují bankovním dluhem. Již dávno přitom nejsou k dispozici ekonomicky životaschopné projekty. Čím déle bude vláda se změnou politiky váhat, tím více dluhu se vytvoří a tím větší nastane tlak na vládu, aby na jeho snížení použila bohatství domácností.
Ohledně růstu taženého investicemi ukazuje historie chmurnou lekci. Každé období podobného „zázračného“ růstu končí dlouhými roky extrémně pomalého růstu či poklesu. Mluví se o nich často jako o ztracených dekádách. Čína jde přitom cestou extrémní verze tohoto modelu a není důvod se domnívat, že k jeho důsledkům bude imunní. Většina analytiků tvrdí, že pro udržení současné míry nezaměstnanosti musí čínská ekonomika růst alespoň 8% tempem. Záleží ale na tom, o jaký druh růstu jde. Nyní spočívá na vysoké kapitálové intenzitě, pokud dojde k posunu směrem ke službám, stačí na udržení současné nezaměstnanosti i mnohem nižší růst.
Co se týče Evropy, všichni víme, že někdo musí za nutné změny v zemích jako je Španělsko zaplatit. Mohou to být zaměstnanci ve formě vyšší nezaměstnanosti, střední třída ve formě konfiskovaných úspor, malé podniky ve formě vyšších daní, velké podniky ve formě vyšších daní a znárodnění nebo věřitelé. Rozhodnutí bude politickým procesem a ten bude velmi bolestný, protože v sázce je mnoho. Politická situace se bude rychle zhoršovat, a pokud nebude do dvou let dosaženo fiskální unie, již se tak nestane nikdy. Španělsko, Řecko, Portugalsko, Irsko a možná i Itálie s Belgií budou donuceny k restrukturalizaci dluhu. Když se totiž trhy rozhodnou, že dluh je příliš vysoký, bude prostě příliš vysoký – všichni se začnou chovat tak, že to krizi jen prohloubí a přijde default.
Pokud se Německo nerozhodne snížit svůj přebytek běžného účtu, což není pravděpodobné, krize ho ke změně donutí. V letech 2015 – 2016 bude jeho ekonomika v mnohem horším stavu než ekonomika Francie či Velké Británie. Jeden či dva roky budou nést tíhu změn deficitní země, ve kterých poroste nezaměstnanost. Nakonec ale euro opustí a devalvují svou měnu, což přesune náklady změn na Německo, kde následně poroste nezaměstnanost.
Po celém světě bude probíhat boj o poptávku, která je nyní nejvzácnější komoditou. Deficitní země mají v tomto boji navrch. Budou se snažit udržet si domácí poptávku intervencemi v oblasti obchodu, což přesune náklady nutných změn v globální ekonomice na přebytkové země.
Uvedené je výtahem z „Some predictions for the rest of the decade“ od Michaela Pettise, profesora financí na Guanghua School of Management v Pekingu.
(Zdroj: Blog Michaela Pettise)