V českém podnikatelském prostředí není všeobecně známou skutečností, že porušení pravidel hospodářské soutěže se lze bránit nejen podnětem u Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, ale také u obecných soudů prostřednictvím soukromoprávních žalob, například na náhradu způsobené škody. Cílem těchto žalob je zejména náprava újmy způsobené dotčeným podnikatelům, které se u Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže domáhat nelze. Jakkoliv tento způsob obrany zatím není v České republice příliš rozšířený, stávající právní úprava je pro jeho využívání dostačující.
U veřejnoprávního prosazování soutěžního práva ze strany Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže jde především o ochranu hospodářské soutěže jako takové. Tedy o zachování férového soutěžního prostředí pro všechny soutěžitele a teprve sekundárně o nápravu křivd způsobených konkrétním soutěžitelům a spotřebitelům.
U soukromého prosazování soutěžního práva prostřednictvím uplatňování nároků u obecných či rozhodčích soudů je tomu naopak. Poškození soutěžitelé nebo spotřebitelé tak mají možnost bránit své vlastní oprávněné zájmy proti porušování soutěžních norem ze strany jiných subjektů a domáhat se nápravy již způsobené újmy. Uplatňování nároků majících základ v soutěžních normách u českých obecných či rozhodčích soudů ze strany poškozených soutěžitelů nebo spotřebitelů tak má nezastupitelnou úlohu. Pomáhá totiž odčerpat neoprávněné výhody z protisoutěžního jednání ve prospěch postižených subjektů.
S ohledem na množství sporů, které jsme v této oblasti za naše klienty poslední roky vedli, a na moje pozitivní zkušenosti s českými soudy (například se „soutěžním“ senátem Vrchního soudu v Praze) nesdílím často slýchaný názor, že soukromoprávní prosazování soutěžního práva v České republice neexistuje nebo že je prakticky nemožné.
Uplatňovat soukromoprávní soutěžní nároky je jednodušší v rámci tzv. follow-on žaloby, kdy existuje pravomocné rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, kterým je soud vázán. Naproti tomu v rámci tzv. stand-alone žalob musí žalobce všechny podmínky svého nároku prokazovat u soudu sám a nemůže se opírat o zjištění a závěry Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Přesto i s těmito žalobami si dle mých zkušeností umí český soudce či rozhodce poradit.
Stávající právní úprava stačí
Pro rozvoj soukromého vymáhání soutěžního práva v České republice není nezbytné měnit českou legislativu či přijmout úpravu na komunitární úrovni. Stávající právní úprava obsažená v obchodním zákoníku a občanském soudním řádu je pro uplatnění nároků vyplývajících z protisoutěžního jednání druhého účastníka sporu (zejména nároků na náhradu škody) zcela dostačující.
Neznamená to však, že by v této oblasti nebylo v České republice co zlepšovat. Chybí například obecně soudy uznávaná a doporučovaná metodologie pro znalecké posudky ohledně výpočtu škody v oblasti hospodářské soutěže (zejména v oblasti kartelových dohod). Tam by svou roli mohl mít Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, jako je tomu např. v oblasti cenných papírů v případě ČNB.
Antimonopolní úřad se v této oblasti ještě „hledá“. Rozvoj soukromého soutěžního práva v České republice bezesporu podporuje, a to zejména prostřednictvím podpory legislativní iniciativy Evropské komise, v praktické realizaci před českými soudy ale už tak aktivní není.
Ačkoliv byl k tomu vyzýván, Úřad pro ochranu hospodářské soutěže například odmítl v případě follow-on žaloby opírající se o jeho pravomocná rozhodnutí ve věci zneužití dominantního postavení a veřejných zakázek, vstoupit do řízení jako vedlejší účastník na straně osob, které se právě na základě jeho rozhodnutí rozhodly uplatnit nároky na náhradu škody. V současné době Úřad pro ochranu hospodářské soutěže rovněž váhá, zda má za účelem podání žaloby na náhradu škody z důvodu zneužití dominantního postavení vydat své nepravomocné rozhodnutí. I přes určité nedostatky lze ale celkovou úroveň ochrany hospodářské soutěže u nás hodnotit kladně a je zřejmé, že čeští soutěžitelé si nenechávají porušování soutěžních pravidel ze strany svých konkurentů líbit.