V Československu došlo po druhé světové válce k degradaci většiny oblastí práva soukromého. Ve snaze dosáhnout socialismu nebylo ušetřeno ani soukromé vlastnictví, které bylo postupně vytlačováno, a to bez poskytnutí adekvátního vyrovnání postiženým vlastníkům. To stále ovlivňuje nejen chápání institutu vlastnictví širokou veřejností, ale i citlivost na větší či menší zásahy do vlastnického práva.

Chce-li stát, popřípadě soukromý investor budovat stavby umožňující rozvoj společnosti, které usnadní dopravu či zajistí energetickou dostupnost, ale vlastník příslušné nemovitosti (zejména pozemku) s projektem nesouhlasí, nezbývá než v krajním případě přistoupit k omezení či zbavení jeho vlastnictví. Vyvlastnění tak má své místo v právních řádech demokratických států, i když jde o zásadní zásah veřejné moci do soukromého vlastnictví, a proto může být vnímáno negativně. K jistotě vlastníků i rychlému průběhu vyvlastnění může přispět pouze jasná právní úprava a její správná aplikace.

Jak se bohužel ukázalo na mnoha případech, česká legislativa a exekutiva nesplňuje ani jednu z těchto podmínek, a tak se vyvlastňovací řízení zpravidla vleče dlouhá léta. Důvodem je mimo jiné i to, že namísto inspirace ve fungujících zahraničních zákonech zvolili naši legislativci českou cestu, která je delší, ale zato horší. Než se nakonec vyvlastnění podaří, stává se, že financování projektu se v mezidobí zadrhne.

Vyvlastnění v legislativní praxi

V roce 2007 nabyl účinnosti nový speciální zákon o vyvlastnění, jehož ambicí bylo upravit celý proces „pod jednou střechou“. Zákon nahradil předchozí právní úpravu vyskytující se ve stavebních předpisech. Konkrétní účely, pro které lze vyvlastnit, jsou pak obsaženy ve více než deseti samostatných věcných zákonech, a to od stavebního zákona přes horní, energetický zákon až po zákon o vodách.

Zákon o vyvlastnění přispěl v mnoha směrech k posílení ochrany práv vlastníka. Hlavně díky povinnosti včasné informovanosti, vytvoření většího prostoru pro vzájemná jednání mezi vyvlastnitelem a vyvlastňovaným před zahájením řízení či novému stanovení náhrady za vyvlastnění. Od počátku ovšem bylo zřejmé, že některé formulace zákona povedou v praxi k potížím.

Brzy po účinnosti uvedeného zákona se iniciativou poslanců do legislativního procesu dostal zákon umožňující vyvlastnit nemovitosti pro urychlení výstavby rychlostní komunikace R35, i když Ústavní soud již dříve rozhodl, že vyvlastňovat speciálním zákonem pro konkrétní projekty – například pro vzletovou dráhu na Letišti Praha Ruzyně – je nepřípustné. Zmíněný zákon byl proto rozšířen v obecnější zákon o urychlení výstavby (tj. též vyvlastnění) dopravní infrastruktury. Navíc byl doplněn o vodní a energetickou infrastrukturu. Pro takto specifikované stavby tedy platí ve srovnání se „základním“ zákonem modifikovaná pravidla vyvlastnění.

Změny na obzoru

Velmi významnou fázi, která v rozhodující míře ovlivní úspěšnost a rychlost realizace projektů (a tedy i vyvlastnění) a která je vyvlastniteli podceňována, představuje jednání s vlastníky před zahájením vyvlastnění, respektive při projednávání záměru realizace stavby.

Dle v současnosti navrhovaných změn by měly návrhy smluv předkládané vyvlastnitelem před zahájením vyvlastňovacího řízení splňovat určitý standard. Vlastník má být například seznámen se záměrem výstavby a se znaleckým posudkem, jenž je podkladem pro nabídkovou kupní cenu. Pro dopravní infrastrukturu je navrhováno, aby měl stát možnost nabídnout vlastníkům až 100% zvýšení kupní ceny oproti znaleckému posudku v případě, že své pozemky uvolní před zahájením vyvlastňovacího procesu.

Vyvlastnitel však musí počítat s tím, že se vždy najdou vlastníci, pro které nebude z různých důvodů přijatelné ani takové peněžité vyrovnání, které převyšuje standardní nabídku při uzavírání kupních a obdobných smluv. Zákonodárce totiž dostatečně nereflektuje možnou závislost (zejména podnikatelskou) vlastníků na půdě a pravidla poskytování náhradní půdy upravuje v zákoně nedostatečně, což opět vede pouze k problémům.

Souhlasit, i když s výhradami kvůli nedůslednému zpracování, lze i s tím, že se cena nemovitosti pro účely stanovení náhrady určí dle stavu, který byl dán před zhodnocením či znehodnocením nemovitosti v souvislosti se zveřejněním účelu vyvlastnění.

Dalším částečným krokem kupředu je navrhované oddělení procesu samotného vyvlastnění od stanovení náhrady za vyvlastnění. Pokud bude shoda na tom, že vyvlastnění nemovitosti v konkrétní věci je ve veřejném zájmu, ale jedna ze stran se odvolá proti výši stanovené náhrady, povede se spor pouze o výši náhrady – vyvlastňovacím úřadem stanovená výše náhrady bude přitom vyvlastněnému vyplacena. Nebude to ale mít vliv na možnost začít s realizací stavby.

Nedotažené řešení

Zmíněné návrhy, se kterými v posledními době přicházejí ministerstvo pro místní rozvoj, ministerstvo dopravy, ale též poslanci i senátoři, se mohou zdát v podstatě pozitivní, koncepční ale bohužel nikoliv. Celou problematiku řeší jen částečně a celkově vyvolávají dojem, že změny mají pouze zajistit co nejrychlejší a nejlevnější získání pozemků pro stavby dopravní infrastruktury. To jistě český řidič, ožebračen opětovnými výměnami tlumičů, ocení.

Pokud se ale zákonodárce do úpravy vyvlastnění pouští, měl by postupovat systematicky, aby v budoucnu opět nemuselo docházet k dalším účelovým a rychlým změnám řešícím pouze dílčí problémy. Domnívám se totiž, že jak český řidič, tak český vlastník si již v minulosti zažili své.