Paul Krugman se v několika posledních příspěvcích na svém blogu věnuje německému pohledu na řešení problémů zemí na periferii eurozóny a zombie mýtům o tom, co způsobilo problémy v Evropě.
Řešení „po německu“?
Ezra Klein píše ohledně své konverzace s Němci následující: Německé chápání úsporných opatření vyvolává evidentní otázku: Pokud má jih Evropy snížit výdaje a zvýšit daně, jak má růst? Němci jednoduše řečeno odpovídají stylem: „Tak, jako jsme rostli my.“ Před deseti lety byla totiž nezaměstnanost v této zemi 10 % a strukturální deficity byly vysoké. Úspěch Němci připisují bolestivým reformám v oblasti podpory v nezaměstnanosti, zdravotnictví a dalších oblastech sociálního systému. Mnozí se domnívají, že pokud se to podařilo jim, jihu Evropy se to může podařit také. Popravdě řečeno to ale tak lehké není: Jih nemá takovou průmyslovou sílu a nemá ani kontrolu nad vlastní měnou. Běžným lidem ale tyto argumenty dávají smysl.
Pravda je však ještě horší, než Ezra uvádí. Klíč k německému oživení je patrný z toho, jak se vyvíjela bilance běžného účtu této země:
Německo se posunulo od malého deficitu běžného účtu k masivním, a tím myslím opravdu masivním, přebytkům. To, co nyní tvrdí, pak v podstatě znamená, že by všichni měli dosahovat přebytků. Mohu skromně naznačit, že to je ale oříšek? A nejde o něco triviálního. Pokud má jižní Evropa zmenšit své deficity, někdo jiný se musí posunout opačným směrem.
Stát blahobytu za krizi nemůže
Je lehké ověřit si, zda je pravdivé neustále se opakující tvrzení, že problémy v Evropě způsobil stát blahobytu. Stačí se podívat na vládní výdaje jako podíl na HDP a výnosy desetiletých vládních dluhopisů. Dostaneme následující obrázek:
Žádný vztah neexistuje. Některé ze zemí, kde výdaje představují velký podíl na HDP, mají sazby nízko. Jako příklad lze uvést Švédsko a Dánsko. Naopak španělské výdaje jsou relativně malé. Ale samozřejmě, že jako všechny další zombie teorie, nepůjde zabít ani tuto.
A dluhy za krizi také nemohou
Následující graf ukazuje vývoj poměru veřejného dluhu k HDP ve Velké Británii od roku 1830, data pocházejí z MMF:
Pokud zaostříte na konec, uvidíte malý nárůst. A ten vede Cameronovu vládu k tomu, že chce v pasti likvidity snižovat vládní výdaje. Povšimněme si také, že v době, kdy Keynes prosazoval fiskální stimulaci, bylo zadlužení Británie mnohem vyšší, než je tomu u této země či u Spojených států dnes.
Tvrzení, že nadměrné dluhy způsobily krizi, je jen dalším ze zombie nápadů, které nyní vidíme všude kolem. Ať je důkazů o jejich nepravdivosti sebevíce, média je budou dále omílat dokola, jako by šlo o fakta. Podívejme se znovu na data - graf ukazuje poměr dluhu k HDP u Itálie a Španělska:
Ve Španělsku byl dluh před krizí nízko a klesal. Itálie ho z minulosti zdědila více, ale postupně ho snižovala. Ani jedna z těchto zemí se nechovala nezodpovědně. Od krize jejich dluh k HDP roste, ale to se obyčejně stává. Ano, Řecko je jiné. Jeho význam je ale minimální. Hlavní roli hrají Itálie se Španělskem a tyto země rozhazovačné nebyly.
(Zdroj: Blog Paula Krugmana)