Kdo by si myslel, že právo má smluvní svobodu stran v obchodu omezovat jen minimálně, může být nemile překvapen při četbě rozhodnutí českých soudů. Kouzelná formulka „absolutní neplatnost“ sprovodila ze světa z formálních důvodů již nejednu smlouvu, na jejíž plnění její věřitel naivně spoléhal.
Kromě překvapivých výsledků soudních sporů mají taková soudní rozhodnutí dopad i na nové smlouvy. Především když se advokáti v potu tváře snaží svým klientům vysvětlit, co vše podle názoru českých soudů ve smlouvách podle tuzemského práva „nejde“ platně sjednat. Případně možná „jde“ a možná „nejde“ – jsou-li judikáty nejasné nebo rozporné, což není výjimkou.
Společným znakem takových rozhodnutí bývá, že se zakládají na dosti odvážných výkladech zákona. Proto se stává, že když klient vyzve svého právníka, aby mu ukázal v zákoně přesné místo, z něhož přísný formální požadavek soudu vyplývá, advokát může pouze pokrčit rameny. Zpravidla totiž takové místo ani neexistuje. Čtenáři těchto judikátů také marně pátrají, koho mají rozhodnutí vlastně chránit (tedy kromě účastníka smlouvy, kterému se nechtělo plnit, co smluvně přislíbil, a kterému soud vyhověl).
Chcete se také podivit, co všechno si v českém právu nemůžete se smluvní stranou sjednat, ani kdybyste chtěli? Tady je několik příkladů, kam vás ochranitelské pudy tuzemských soudů jednoduše nepustí.
Obětavá soudní instance
Nejde, aby smlouvy podepisoval generální ředitel české akciové společnosti, je-li shodou okolností náhodou též v představenstvu. Tento nemilý důsledek souběhu se již samozřejmě rozkřikl a od nového roku se situace bude měnit. Přesto nepřestává udivovat, že soudům nevadí zneplatňování smluv podepsaných generálními řediteli, když současně judikují platnost smluv podepsaných technickým dozorem, stavbyvedoucím, účetní, bratrem jednatele, ba dokonce likvidátorem zvoleným na falešný občanský průkaz (byť toto rozhodnutí nakonec neobstálo). Co tak strašného udělali českým soudům generální ředitelé?
Kdo by si myslel, že se nejasnostem v zastupování vyhne tím, že do obchodní smlouvy výslovně uvede, kdo za smluvní strany může závazně řešit které záležitosti, mýlí se. Ani to nepomůže. I Nejvyšší soud se již vyjádřil, že břímě rozhodování smluvním stranám nesvěří, ponese je obětavě za ně a vždy rozhodne dle vlastní úvahy, zda dotyčný mohl, či nemohl za společnost nějaký úkon učinit. A to bez ohledu na pravidla, která si smluvní strany dohodly ve smlouvě. Smluvní strany si tudíž nemohou předem určit úzký okruh osob, které budou například oprávněny potvrdit splnění závazku nebo změnit dohodou cenu díla. Tato posouzení si české soudy přejí dělat samy.
Magie developerských smluv
Jelikož nejsem nemovitostní právník, nebudu se blíže pouštět do temné magie smluv, které uzavírají developeři s budoucími nájemníky budov, které se teprve staví. Je ale zcela přirozené, že je v těchto případech třeba závazně sjednat budoucí obsazení budov. Bojovníci světla na tomto poli již mají své cestičky, jak smlouvy platně uzavřít; pro mimostojícího pozorovatele však zůstává záhadou, co je tak špatného na jednoduché nájemní smlouvě na nebytové prostory s odkládací podmínkou, že nájem započne ve chvíli, kdy se tyto prostory dohodnutým způsobem postaví. To však skoro jistě nejde, protože dané nebytové prostory ještě nejsou zkolaudovány, a tedy v době podpisu smlouvy neexistují. Nezúčastněný pozorovatel může namítnout leda – no a co? Vždyť to smluvní strany dobře vědí, mají stavební plány a jsou srozuměny s tím, že nájem započne samozřejmě až poté, co se prostory postaví. Myšlenky soudů při posuzování nájemních smluv se však bohužel ubírají cestou platnosti smluv nepřející.
Vůbec existence věcí, věcí budoucích a věcí nemožných zvláštním způsobem českou justici vábí. Je však otázkou, zda vábení nevede do bažin absurdní logiky, tak vzdálené nejen od praktických potřeb hospodářské sféry, ale i od prostého zdravého rozumu. Již dlouhá léta mě straší pozoruhodná logika judikátu týkajícího se závazku uzavřít budoucí smlouvu o prodeji věci. V daném případě soud dovodil, že pokud prodávající po uzavření smlouvy o smlouvě budoucí svou věc prodá někomu jinému, zanikne tím jeho závazek uzavřít kupní smlouvu s tím, s kým uzavřel smlouvu o smlouvě budoucí. Protože potom už danou věc prostě nemá, tudíž je pro něj nemožné ji prodat tomu, komu ji původně slíbil. Čili je to závazek nemožný, věc prodat nejde a závazek prodávajícího zaniká. Jak prosté. (Ale jak šílené).
Na půjčce přece nic není. Skutečně?
Vytrvalý čtenář judikátů má za sebou vůbec pernou cestu. Příkladem budiž i rozhodovací praxe českých soudů ohledně půjčky. Co může být snazšího než půjčka, pomyslil by si laik? Právník se smutně pochechtává a pevně věří, že jeho klient neztroskotá na výkladu zákona. Jako se to stalo tomu věřiteli, o jehož nároku na vrácení půjčky soud rozhodl, že půjčka byla neplatná, protože nebyla poskytnuta v hotovosti, nýbrž bankovním převodem. Na vině bude patrně jedno ze strašidel českých právnických Bradavic, a to pojem reálnosti půjčky. Ostatní smlouvy mají být nereálné, půjčka je reálná (v právní teorii to znamená, že vedle souhlasného projevu vůle obou smluvních stran se u ní vyžaduje i předání předmětu smlouvy – pozn.). Zkušenému čtenáři českých judikátů při zaslechnutí takového vysoce filozofického pojmu ihned zamrazí: v nebezpečí jsou především ty nízké záležitosti, na které si právníky běžně najímáme, jako třeba zmíněná smlouva o půjčce.
Za vrchol destruktivního tažení soudů proti platnosti smluv považuji pak doktrínu nezhojitelnosti absolutně neplatné smlouvy. Typický český judikát si totiž v neplatnosti smlouvy libuje a jak jednou pro ni najde důvod, už se ho nepustí. I když jsou účastníci smlouvy náhodou ve shodě i po podpisu smlouvy a pokouší se smlouvu před pochybnostmi o její platnosti zachránit a chybějící formalitu doplnit formou dodatku, nic už nepomůže. Jako smutná červená nit se rozhodovací praxí vine názor, že žádný dodatek nemůže napravit chybu v původní smlouvě. Tento radikální (a pro smluvní jistotu nejméně vhodný) názor přitom nikde v zákoně nenalezneme. Pokud by soudci přijali jako prioritní součást své veřejné služby pro českou obchodní komunitu i prosazování uzavřených smluv, jistě by našli rozumné argumenty například pro to, že doplněním chybějící formality ve smlouvě v podobě dodatku vzniká smlouva perfektní a právně platná.
Při vší ironii je však potřeba uznat, že český Ústavní soud si neudržitelnost bezbřehého zneplatňování smluv z formálních důvodů uvědomuje. Zvlášť pokud se týká obchodního práva mezi rovnocennými smluvními partnery. Světlo na konci tunelu a naděje, že se situace v budoucnu zlepší, tak přeci jen existují.