Podle zpráv, které přicházejí z Davosu, vládne přesvědčení, že nejhorší fáze krize v Evropě je možná už za námi. Hrdinou dne je Mario Draghi, protože ECB podnikla agresivní kroky proti zamrznutí trhu s úvěry a eliminovala obavy z další události podobné pádu Lehman Brothers. Strach tedy opadává, hamižnost se ale zatím nevrátila a centrální banka má tak před sebou ještě hodně práce.
Je překvapivé, nakolik se nálada na trzích od prosince, kdy ECB záchranné kroky podnikla, zlepšila. Současné problémy Řecka a Portugalska nevyvolaly šíření nákazy, i když minulý rok by ji jistě spustily. Navíc tu vidíme známky šíření větší důvěry i do reálné ekonomiky, jak je patrné například z posledních průzkumů PMI či IFO. Eurozóna by tak v prvním čtvrtletí mohla dosáhnout nulového růstu, povzbudivě působí zejména vývoj v Německu.
Jen extrémní optimista by však věřil tomu, že v eurozóně je opět vše v pořádku. Významné obavy budí zejména prosincový růst peněžní nabídky zveřejněný v pátek. Finanční sektor se totiž pohybuje směrem k prudkému oddlužení, kdy rychle klesají vklady i úvěry. Depozita klesla o 25 miliard eur a dá se předpokládat, že tomu tak bylo zejména ve slabých ekonomikách. To banky nutí k omezení úvěrů firmám a domácnostem a pokud bude tento trend pokračovat, přijde pohroma v eurozóně, ale i v mnoha rozvíjejících se ekonomikách. Ty totiž na úvěrech od evropských bank silně závisejí.
Likvidita, kterou ECB v prosinci poskytla, většinou nahradila mezibankovní trh. Ten by při pohybu vkladů z Itálie do Německa normálně reagoval tak, že by německé banky poskytly bankám italským krátkodobé úvěry. Dnes ale německé banky k tomuto kroku ochotné nejsou a ECB tudíž musí zasahovat. Nárůst úvěrů od ECB a vkladů bank u ECB, ke kterému došlo, ovšem neznamená, že stejné banky si půjčují a zároveň drží likviditu u ECB. Ve skutečnosti dochází k tomu, že banky v problémech si půjčují, zatímco ty silné si u ECB ukládají. ECB se tak stala v podstatě mezibankovním trhem.
Na uvedeném mechanismu není nic špatného a v současné době je jeho fungování nezbytné. ECB ale podstupuje velkou míru kreditního rizika. Úvěrované banky mají minimální vlastní jmění jako rezervu pro krytí dalších ztrát; kolaterál pro ECB představuje vládní dluh, který může být předmětem defaultu. Není jasné, jak ECB dokázala přesvědčit sama sebe, že současný postup není to samé jako přímé půjčky vládám. Problém, kterému ECB čelí, ukazuje současný vývoj v Řecku. Jeho dluhopisy, které jsou předmětem jednání o snížení hodnoty, kupovala stejně, jako nyní nakupuje italské a španělské obligace. ECB tak sází na to, že Řecko bude skutečně jen výjimkou.
Pro trhy dnes visí otazník hlavně nad tím, zda ECB bude v poskytování likvidity pokračovat. Dá se předpokládat, že odpověď zní „ano“, protože žádná jiná alternativa neexistuje. V delším období trhům vládne strach a chamtivost. Strach polevuje, chamtivost se ale ještě nevrátila. Pokud se vrátí, může se do zemí na periferii vrátit i soukromý kapitál. To pak bude spolehlivější známkou schopnosti finančního systému přežít i bez podpory centrální banky. V tomto bodě ale ještě nejsme.
Zdroj: Blog Gavyna Daviese