Akcie a investice do produktivních aktiv budou vždy vítězit nad dluhopisy a zlatem a to po jakkoli dlouhé období. Co je ještě důležitější, takové investice budou také zdaleka nejbezpečnější. Tvrdí to věhlasný investor Warren Buffett ve svém zamyšlení pro časopis Fortune. Buffett si jde celý život svou vlastní cestou. A ta mu zjevně vychází. Podělit se o ni je ochoten na následujících řádcích…
Na investování je běžně nahlíženo jako na proces rozložení peněz v očekávání vyššího příjmu v budoucnu, Warren Buffett je však v tomto ohledu náročnější – za investicí je podle něj třeba vidět „transfer současné kupní síly“, který by měl, zcela logicky, zajistit větší kupní sílu v budoucnu, tj. i po zaplacení daní. Stručně řečeno, investování je odložení dnešní spotřeby za účelem možnosti vyšší spotřeby v budoucnu. Z této definice zároveň plyne podle Buffetta důležitá implikace – riziko určité investice nelze měřit koeficientem beta (podle něhož je míra rizika ztotožňována s mírou volatility), ale spíše pravděpodobností, s níž daná investice sníží kupní sílu investora v daném období, tj. způsobí mu ztrátu.
Ztotožňovat riziko s volatilitou není přesné; aktivum může být navzdory své silně volatilní ceně bez rizika, pokud s vysokou mírou jistoty přispěje do budoucna ke zvýšení kupní síly. A na druhou stranu, stabilní cena aktiva není zárukou, že není zatíženo velkou mírou rizika, argumentuje investor přezdívaný „věštec z Omahy“.
Buffett rozděluje všechny investice do tří základních kategorií. První skupina zahrnuje investice denominované v určité měně, kam spadají peněžní fondy, dluhopisy, hypotéky, bankovní depozita atd. „Většina těchto instrumentů je považována za bezpečné. Pravdou ale je, že patří mezi nejnebezpečnější aktiva vůbec. Jejich beta může být nula, jejich riziko přesto obrovské,“ říká Buffett. Problémem těchto aktiv je, že odjakživa ničí kupní sílu investora, ačkoli mu vynášejí pravidelné splátky včetně úroků, a to se v budoucnu nezmění. „Hodnotu peněz v důsledku určují vlády, které čas od času zavádějí politiky nesoucí s sebou inflaci. A čas od času se tyto politiky, respektive jejich důsledky, vymknou kontrole.“
Jako příklad Buffett uvádí americký dolar, který je všeobecně vnímán jako stabilní měna, přesto jeho hodnota propadla od roku 1965 o ohromujících 86 procent. Pro představu, to co člověk před 47 lety koupil za jeden dolar, nyní nepořídí za méně než 7 dolarů. K udržení kupní síly v tomto časovém období by tak například u investice do dluhopisu bylo zapotřebí ročního úroku 4,3 %, a to hypoteticky platí pro instituci, která je osvobozena od daní. Manažeři takové investiční společnosti by přitom jen s hodně velkou dávkou humoru mohli jakoukoli část připsaného úroku považovat za „zisk“, poznamenává Buffett.
Pro běžného, daně platícího investora, se však situace zdá být mnohem horší. Pokud ten plynule investoval do amerického vládního dluhopisu, zdánlivě ročně vydělal 5,7 procenta. Vezme-li ale v úvahu v průměru 25procentní daň z příjmu, jeho výnos se v reálném měřítku jaksi rozplyne. Zatímco tato „viditelná“ zátěž v podobě daně z příjmu mu z výnosu srazí 1,4 procenta, o celý zbytek domnělého zisku ho připraví „neviditelná daň“ v podobě inflace. Je přitom zajímavé, že implicitní inflační „daň“ je proti skutečné dani odváděné do vládní pokladny, kterou investor považuje za hlavní břemeno svého počínání, více než trojnásobná. „Možná máme na svých bankovkách napsáno ‘In God We Trust‘, ovšem ruka, která spouští vládní tiskařský stroj, je až příliš lidská,“ glosuje Buffett.
„Samozřejmě, že vysoké úrokové sazby mohou toto inflační riziko spojené s ‘měnově-založenými investicemi‘ kompenzovat, a na začátku 80. let se to skutečně dařilo. Současná úroveň sazeb však nemůže investorům ani zdaleka vynahradit rizika, která podstupují. V dnešní době by měly být dluhopisy dodávány s varovným štítkem,“ říká šéf investiční společnosti Berkshire Hathaway.
Navzdory jeho silným výhradám k investicím do dluhopisů přiznává, že Berkshire jich drží ve svém portfoliu poměrně dost (v průměrném objemu 20 miliard dolarů), a to především těch krátkodobých. Důvod je prostý – pro Berkshire je stále hlavní prioritou likvidita. „Vzhledem k tomuto požadavku držíme primárně pokladniční poukázky americké vlády, které jsou jedinou investicí, na níž lze, co se likvidity týče, i v tom nejchaotičtějším hospodářském prostředí plně spoléhat.“ Mimo tento rámec je Berkshire ochotna investovat do uvedených instrumentů pouze v případě možnosti mimořádného ziku, což v současné době není na pořadu dne.
Jak Buffett poznamenává, dnes by se hodilo zopakovat komentář investičního bankéře z Wall Street Shelbyho C. Davise, který, ač pronesen před dávnou dobou, je dnes překvapivě trefný: „Dluhopis, považovaný za bezrizikovou investici nesoucí výnos, je dnes oceněn jako bezvýnosová investice nesoucí riziko.“
Druhá velmi významná kategorie investic zahrnuje podle Buffetta ta aktiva, která nikdy nic produkovat nebudou, ale investor je kupuje a doufá v něco jiného – že jejich cena v budoucnu poroste. Vzpomeňme tulipánovou horečku 17. století… Tento typ investic nicméně potřebuje plynule rostoucí okruh zájemců o ně, kteří aktiva kupují, protože doufají, že v budoucnu o ně bude ještě vyšší zájem. „Nejde tedy o to, co tato aktiva produkují (obvykle nic), ale o to, že ostatní je v budoucnu budou chtít ještě více vlastnit. Typickým a hlavním příkladem této kategorie je zlato jako favorit zejména pro ty, kdo se bojí znehodnocení peněz,“ uvádí Buffett.
V uplynulé dekádě se sázka na plynulý růst zlata ukázala podle něj jako správná. Dále ale rostoucí cena zlata rozpoutala nákupní entusiasmus těch, kteří viděli samotnou rostoucí cenu jako ospravedlnění své investice. „Vytvořili si svoji vlastní pravdu – na chvíli,“ poznamenává Buffett.
V posledních patnácti letech takového mimořádně iracionální bubliny podpořené masívní reklamou rostoucích cen vytvořily například internetové akcie nebo realitní trh. „V těchto bublinách celé armády původně skeptických investorů konvertují v masu kupců. Jenže staré přísloví říká, že co moudrý činí na začátku, blázen na konci,“ říká Buffett a vyzívá: Teď si pojďme hrát.
„Nakresleme bublinu A, tvořící na světě existující zlato v objemu 170 tisíc tun, při ceně 1750 USD/t o hodnotě 9,6 bilionu dolarů. Pak bublinu B, do které zahrneme veškerou zemědělskou půdu v USA o rozsahu 400 milionů akrů s roční výnosností 200 miliard dolarů a k tomu 16 společností Mobil, tedy celosvětově nejziskovějších s ročním výnosem 40 miliard dolarů. Po těchto nákupech nám zbude zhruba bilion dolarů. Umíte si představit investora, který bude preferovat A před B,“ ptá se Buffett.
Ke zlatu navíc musíme připočíst roční produkci vytvářející hodnotu zhruba 160 miliard dolarů. Kupci z řad průmyslu, klenotnictví a zlatnictví, jednotlivých investorů a spekulantů by museli ročně tuto dodatečnou nabídku plně absorbovat, abychom udrželi na trhu se zlatem ekvilibrium, rovnováhu za nynějších cen.
O století později proti dnešku bude oněch 400 milionů akrů půdy produkovat enormní množství obilí, bavlny a dalších plodin a to při jakékoli hodnotě peněz. Mobil za tu dobu velmi pravděpodobně dodá svým investorům biliony dolarů v dividendách a bude nadále ovládat aktiva za další biliony dolarů. Těch 170 tisíc tun zlata pak stále bude v původním množství a stále neschopno cokoli vytvořit. Jde tedy jen o to, zda lidé o století později stále budou mít strach a budou do zlata investovat, říká Buffett.
„Naše první dvě kategorie si užívají maximum slávy v obdobích strachu: Teror v podobě ekonomického kolapsu nutí jednotlivce nastupovat do základem měnových aktiv, zejména amerických obligací. Strach o kolaps měny pak investory žene do sterilních aktiv, jako je zlato. Tak jsme slyšeli ‚hotovost je králem‘ v roce 2008 právě ve chvíli, kdy bylo radno se jich zbavovat, stejně jako ‚peníze jsou bezcenné‘ v úvodu 80. let a to právě ve chvíli, kdy dolarové investice byly na vrcholu své atraktivity,“ bilancuje Buffett.
„Mojí vlastní preferencí - a mohli jste tušit, že to přijde – je třetí kategorie aktiv,“ pokračuje Buffett. Tou jsou investice do produktivních aktiv, jako jsou perspektivní firmy, farmy či nemovitosti. „Ideálně taková aktiva mají schopnost v dobách inflace udržet svou hodnotu při minimálních kapitálových investicích. Hovořím o firmách typu či . Určité jiné firmy, zamyslete se nad regulovanými energetikami, v těchto dobách selhávají právě proto, že inflace u nich vysoké kapitálové investice vyžaduje. K vyšším ziskům musejí pomoci vyšší investice, často do neproduktivních aktiv,“ vysvětluje Buffett.
„O těch sto let později, ať už budeme mít měnu stojící na zlatě, žraločích zubech nebo papíru, lidé budou stále ochotni vyměnit několik minut své práce za Coca-Colu nebo jinou pochoutku. Populace bude o těch sto let později potřebovat více zboží, více jídla, více životního prostoru. Lidé stále budou vyměňovat to, co produkují sami za to, co produkují ostatní,“ říká investor. „Metaforicky řečeno, tyto ‚krávy‘ budou po staletí produkovat stále více ‚mléka‘ a jejich hodnota nebude omezena prostředkem směny, tedy typem peněz, ale schopností dodávat ‚mléko‘. Výnosy z tohoto prodeje ‚mléka‘ půjdou vlastníkům ‚krav‘. Přesně tak, jak ve 20. století rostl Dow z 66 na 11.497 bodů a to bez zohlednění dividend,“ nabízí zamyšlení Warren Buffett.
Na tom podle jeho slov bude nadále stát strategie ‚jeho‘ Berkshire – vlastnictví prvotřídního byznysu a vedoucích akcií. „Jsem hluboce přesvědčen, že tato ze tří kategorií aktiv bude vítězem na jakkoli dlouhém časovém horizontu. A navíc, bude zdaleka nejbezpečnější,“ odhaluje své přesvědčení Buffett.
(Zdroj: Fortune, CNN Money, CNBC)