Už zase obchodní rejstřík, povzdychne si patrně mnohý český podnikatel, který s ním přichází do styku. Zdá se, že schopnost komplikovat jednoduché věci je u některých institucí neutuchající.
Proč rejstříkoví úředníci stále nedůvěřují notářským zápisům a vyžadují předkládání dokumentů, které již jednou přezkoumal notář? Mělo by důsledně platit, že obchodní rejstřík se nemá snažit být supernotářem, ale bohužel tomu tak není.
Pokud se předkládá notářský zápis o rozhodnutí jediného společníka s.r.o., notář si již přeci prověřil, že osoba, která notářský zápis podepsala, je oprávněna za společníka jednat. Proč má obchodní rejstřík znovu prověřovat totéž a žádat si výpis společníka z obchodního rejstříku (samozřejmě z ciziny nejraději s apostilou a překladem do češtiny)? Pokud rejstřík nedůvěřuje notářským zápisům a znovu je přezkoumává, je zcela zbytečné notářské zápisy vůbec pořizovat.
Svízel u akademických titulů
Další oblíbenou zábavou obchodních rejstříků je požadavek na doložení akademických titulů, které by si například pan inženýr v představenstvu přál mít zapsané i v obchodním rejstříku. A český rejstříkový úředník je důkladný: nebude samozřejmě důvěřovat navrhovateli, to je jisté. Nebude však raději důvěřovat ani jinému úředníkovi, který zapsal akademický titul do občanského průkazu, a nespokojí se tedy s jeho kopií. Rejstříkový úředník jde ke kořenu věci a v boji za další zlepšení českého právního prostředí si vyžádá rovnou předložení všech diplomů. Ať se podnikatel pocvičí; kvůli nákladům na těch pár zbytečných ověřených kopií ho přece neubude.
Vrcholnou disciplínou je pak kontrola rejstříku rejstříkem. S tím se mohl setkat každý, kdo se zabýval prodejem podniku, do něhož náležela účast v dceřiné společnosti. Prodej podniku se poznačí do obchodního rejstříku u prodávajícího a při té příležitosti se soudu doloží smlouva a veškerá potřebná schválení valnými hromadami. Laik by se mohl domnívat, že pro účely dalších zápisů v obchodním rejstříku je již fakt prodeje podniku tímto nesporný a postačí na něj poukázat. Laik by se však divil a – nechce-li se rok soudit v odvolacím řízení – ještě rád vyhotoví ověřené kopie všech notářských zápisů o schválení prodeje podniku, když potřebuje zapsat nabyvatele podniku jako nového společníka dceřiné společnosti.
Nevím, zda rejstříkoví úředníci a soudci tuší, jaký dojem činí jejich formalistické požadavky na obchodní komunitu, která má nezřídka možnost mezinárodního srovnání. Úsloví o řezání větve, na které sami sedíme, se ale nabízí přímo nutkavě.
Zvlášť když se podíváme na výsledky letošního ročníku pravidelné studie Doing Business Světové banky. Česko se v celosvětovém srovnání zemí podle snadnosti podmínek podnikání umístilo na celkovém 64. místě. V některých podkategoriích žebříčku ale pohořelo naprosto katastroficky, jako například v hodnocení „starting a business“, kde ze 182 hodnocených zemí obsadilo 138. příčku - za Súdánem a jen těsně před Zimbabwe a Demokratickou republikou Kongo. V rámci Evropy jsme v této podkategorii na čestném předposledním místě; hůř než my dopadlo už jen novorozené Kosovo. Naopak nejlépe na světě se podniká v Singapuru, Hong Kongu, na Novém Zélandu a v USA.