Podle Paula Krugmana je primární problém eurozóny monetárního rázu. Na svém blogu píše, že zavedením společné měny bez institucí, které by umožnily její fungování, Evropa v podstatě znovu objevila slabiny zlatého standardu. Tedy stejné slabiny, které vyvolaly a prodlužovaly Velkou depresi. Pokud by země na periferii měly stále svou vlastní měnu, k obnově konkurenceschopnosti by použily její devalvaci. Svou měnu ale nemají a to znamená, že je čeká dlouhé období vysoké nezaměstnanosti a bolestivé deflace. Jejich dluhová krize představuje jen důsledek tohoto vývoje, protože utlumená ekonomika znamená rozpočtové deficity, a deflace dluhovou zátěž zvyšuje.
S tím, že eurozóna byla od počátku chybným konceptem, souhlasím. Tedy i s tím, že Evropu tíží strukturální monetární problém. K tomu se však přidává ještě cyklický vývoj, který můžeme vidět na následujícím grafu. Červeně je vyznačen vývoj veřejného dluhu k nominálnímu HDP eurozóny a modře odchylka nominálního HDP od trendu nastaveného v letech 1995 – 2006:
Obrázek ukazuje, že ECB nedokázala během krize stabilizovat a obnovit nominální výdaje na očekávanou úroveň, kterou můžeme odhadnout na základě historického trendu. To přineslo devastující následky, protože nominální produkt se v současnosti nachází hluboko pod dřívějšími úrovněmi, kdy si dlužníci brali úvěry s pevně danými podmínkami stanovenými v nominálních hodnotách. Dlužníci na straně veřejného i soukromého sektoru pak nejsou schopni splácet dluhy, čímž dochází k fiskální krizi.
Neschopnost splácet dluhy znamená také růst rizikových prémií u zadlužených zemí; to obratem zvyšuje jejich dluhovou zátěž. Intenzita fiskální krize potom roste a nyní je mylně považována za příčinu problémů eurozóny. Následkem toho se pak jako vhodné řešení jeví fiskální utahování a úspory. Skutečným řešením je ale snaha ECB o zvýšení nominálních příjmů na dřívější hodnoty.
(Zdroj: Blog Davida Beckwortha)