Aktualizováno „Dluhová krize nejde řešit dalšími dluhy.“ Toto jednoduché prohlášení hraje při formování názoru veřejnosti významný vliv a neschopnost přijít s rozumným protiargumentem znatelně omezuje možnost reagovat fiskální politikou na krizi. Averze k dalšímu dluhu je patrná v USA, Velké Británii a eurozóně. Téma „více dluhu“ se stalo dominantním stejně, jako tomu bylo ve 30. letech. Richard Koo, který je známým znalcem krize v Japonsku, dokonce tvrdí, že na rozvahové recese nejsme schopni reagovat, protože veřejnost v demokraciích má k dluhu velký odpor.
Tento názor se ale zdá být příliš pesimistický. V reakci na krizi nedošlo ani tak k dalšímu zadlužování, jako k přenosu dluhu ze soukromého na vládní sektor. Soukromému sektoru tak byla umožněna změna v chování, která prospěla jak věřitelům, tak dlužníkům. Bez tohoto kroku by byl vývoj mnohem horší. Příliš zadlužené domácnosti začaly mít problémy v letech 2005 a 2006, omezily své výdaje a prodávaly nemovitosti. V roce 2008 začaly mít problémy vysoce zadlužené společnosti orientované na trh s nemovitostmi a hrozil jejich bankrot. Dlužníci stále omezovali své výdaje a HDP prudce klesal. Na straně věřitelů docházelo k rychlému růstu poptávky po bezpečných aktivech, propadla se naopak poptávka po rizikových investicích. Tomuto posunu v chování pak odpovídaly mnohé kroky vlády i centrálních bank.
Na celém procesu je významné to, že nové dluhy vládního sektoru byly automaticky financovány zvýšenou poptávkou po bezpečných aktivech, výnosy vládních dluhopisů tak dokonce klesly. K tomu se přidala poptávka ze strany centrálních bank, která stlačila výnosy ještě níže. Výsledkem akomodační politiky veřejného sektoru byl pokles dluhu sektoru soukromého (alespoň v USA). Část tohoto dluhu byla ovšem převedena na sektor vládní. Došlo tak v podstatě k rozprostření dluhu do celé ekonomiky namísto toho, aby zůstal u těch, kteří již nemohli splácet. Pokud by se tak nestalo, ceny rizikových aktiv by klesly mnohem níž, výnosy vládních dluhopisů by spadly někam k 1 % a roztočila by se deflační spirála prodejů aktiv bankami a poklesu poptávky po zboží a službách.
Veřejný sektor tímto způsobem zabránil nejhoršímu tak, že zpomalil eliminaci dluhu a převedl ho od těch slabších k silnějším. I zde je ale prostor pro další kroky omezený, což můžeme vidět v eurozóně. Lidé jsou navíc stále méně ochotní brát na sebe tíhu dluhu jiných. Intuitivně pochopili, že o to je současné kroky v podstatě žádají. Každopádně ale platí, že krize doposud nebyla řešena dalším zadlužováním. Docházelo k transferu dluhu mezi jednotlivými sektory - tím byla odvrácena pohroma.
(Zdroj: Blog Gavyna Daviese)