Podle některých názorů přináší fiskální konsolidace kombinovaná se správnou ekonomickou politikou menší tlaky na růst a v některých případech růst dokonce pozitivně ovlivňuje. Je tomu tak například tehdy, je-li konsolidace doprovázena uvolněnou monetární politikou. V Evropě ale nyní další monetární uvolnění nepřijde a není ani jasné, jakou by případně mělo formu. ECB by mohla podnítit banky k poskytování více úvěrů tím, že by důvěryhodně zvýšila svůj inflační cíl. Ona tak ale neučiní, a i kdyby ano, nikdo by jí nevěřil. ECB ani nemůže motivovat banky tím, že bude nakupovat více dluhopisů, pokud se nacházíme v situaci, kdy je hodnota čisté likvidity nulová a rezervy mají pro banky stejnou hodnotu jako dluhopisy. Nebo by ECB mohla vzít do své rozvahy více rizikových aktiv a tím uvolnit ruce soukromému sektoru. Je ale tohle monetární politika? Ne, jde o politiku fiskální, i když ne standardní.
Fiskální politika je nyní to jediné, co máme k dispozici. Pokud mají úsporná opatření podpořit oživení, musí to být proto, že jsou sama o sobě pozitivní. Ne proto, že je doprovází monetární politika, která pomáhá oživení. Je jasné, že Evropě tížené tenzí na trhu s financemi by pomohlo snížení deficitů tažené poklesem výdajů, které by se projevilo vyšší důvěrou ve veřejné rozpočty.
V případě důvěryhodných vlád, jako například vlády USA, není snížení rizikovosti jejích dluhopisů problémem. Stačí jí vydat více dluhopisů a získané peníze investovat do projektů s vysokou sociální návratností. Takto vydané dluhopisy budou automaticky méně rizikové než průměrný dluhopis; průměrná rizikovost všech dluhopisů tak klesne. Podobně nemá problém se snížení rizikovosti dluhopisů vláda s poškozenou důvěrou. Stačí jí důvěryhodný plán, který zvýší příliv úspor do země a zvýší ekonomickou aktivitu. Otázka tak zní, co je to důvěryhodný plán. Ten bude jistě obsahovat dlouhodobě vyrovnané položky sociálních plateb a daňových příjmů. Vyžaduje ale takový plán krátkodobé úspory a snižování výdajů?
Spolu s Lawrencem H. Summersem jsme v naší studii ukázali, že u zemí západní Evropy krátkodobé omezení vládních výdajů zhoršuje dlouhodobý fiskální výhled v případě, že reálné dlouhodobé náklady financování jsou menší než 5 %. Pokud se tedy nedomníváme, že západní Evropa jako celek nečelí reálnému nákladu financování vyššímu než 5 % (nominální sazba by tak byla vyšší než 7 %), je pravděpodobné, že omezování výdajů fiskální situaci zhorší, namísto toho, aby ji zlepšilo. A namísto zlepšení důvěry ji poškodí a zvýší rizikovost vládních dluhopisů. Výsledkem bude nižší ekonomická aktivita a vyšší nezaměstnanost.
Evropa potřebuje důvěryhodný plán na dosažení dlouhodobé fiskální stability. Potřebuje i strukturální reformy, které podpoří podnikání. Nutné jsou rovněž reformy sociálního systému, které ho zlevní a odstraní plýtvání. Snižování výdajů v současné době ale důvěru nezvýší a rizikovost dluhopisů nesníží.
Uvedené je výtahem z „Spending cuts to improve confidence? No, the arithmetic goes the wrong way“, autorem je J. Bradford DeLong.