Zadlužené země eurozóny musí snížit své fiskální i externí deficity, jinak neobnoví svou solvenci. Restriktivní fiskální politika, vysoké sazby a pokles reálných mezd ovšem vedou k prudkému poklesu ekonomické aktivity, zaměstnanosti a k slabému růstu. Jde o rizikovou situaci, protože růst je tak slabý, že ohrožuje i samotnou snahu o snížení fiskálních deficitů. A prudký růst nezaměstnanosti může vést k politické a sociální krizi. Musí se tedy nalézt způsob, jak stimulovat růst zemí eurozóny bez toho, aby se vzdaly snahy o snížení fiskálních a vnějších deficitů.
Nabízí se několik možností. První z nich je oslabení eura. Není však jisté, zda by tato strategie skutečně pomohla, protože slabé euro by vedle zlepšení exportu přineslo i růst cen dovozů, které nelze nahradit produkcí zemí eurozóny. Cenová elasticita je u exportů 0,4 a u importů nula. Oslabení eura po roce 2009 ukazuje, že k podpoře exportů jeho slabší kurz skutečně vede, rostou ale ceny dovozů, které snižují disponibilní příjmy. Statistické studie pak ukazují, že celkový efekt na produkt eurozóny je mírně negativní.
Další možností je velmi expanzivní monetární politika, která snižuje dlouhodobé výnosy vládních dluhopisů. Soukromý sektor však prochází oddlužením a tato strategie by tak růst výrazně nepodpořila. Existuje také možnost, že by EU přímo financovala veřejné investice, například s využitím strukturálních fondů. Tyto fondy již ale existují dlouhou dobu a jejich přínos je sporný.
Nejlepší možností by tak bylo financování podnikových investic v zadlužených zemích, které by poskytovala například Evropská investiční banka. Takový krok by zvětšil schopnost zvýšit vývozy. Alternativu představuje financování daňových pobídek, které by byly opět zaměřené na zvýšení investic v zemích, které bojují s dluhem a stagnací.
(Zdroj: Natixis)