Obecně je potíž v tom, že eurozóna má sice strategii úspor, leč nemá strategii růstu. A bez té nemá nic než strategii recese, která úspory a reformy proměňuje v sebezničující snahy, protože bude-li se výstup nadále smršťovat, poměry schodku a dluhu nadále porostou na neudržitelné úrovně.
Od loňského listopadu Evropská centrální banka pod vedením Maria Draghiho snížila své měnověpolitické sazby a vpravila dvě injekce více než bilionu eur likvidity do bankovní soustavy eurozóny. To přineslo zmírnění finančního náporu na dluhově ohrožené země na okraji eurozóny a snížilo riziko hromadných výběrů likvidity v bankovní soustavě eurozóny.
Zároveň byl odvrácen formální krach Řecka, které provedlo restrukturalizaci svého dluhu. Nový fiskální kompakt - a nové vlády Řecka, Itálie a Španělska - vzbudil naději na věrohodný závazek k úsporným opatřením a strukturální reformě. A rozhodnutí sloučit nový záchranný fond eurozóny (evropský stabilizační mechanismus) s tím starým (evropským nástrojem finanční stability) výrazně posílilo ochranný val eurozóny.
Příliš silné euro
Tato idylka ale neměla dlouhého trvání. Rozpětí úrokových sazeb se u Itálie a Španělska opět rozšiřují, výpůjční náklady pro Portugalsko a Řecko zůstaly vysoké po celou dobu. Recese periferie eurozóny se prohlubuje a sune k jádru, do Francie a Německa. A bude ještě hůře.
Fiskální úspory s ostrým startem (ať třeba sebevíc nezbytné) zrychlují smršťování ekonomik. Navíc jak se recese prohlubuje a přináší širší fiskální schodky, bude nutné další kolo úspor, a díky fiskálnímu kompaktu bude k rychlým recesním úsporám nuceno i jádro eurozóny.
Konkurenčně velmi schopné Německo chce držet euro na úrovni 1,30 za dolar či výše, jenže pro obnovení konkurenční schopnosti na okraji eurozóny by směnný kurz musel klesnout na paritu s americkým dolarem. Při tamním zkracování dluhu je totiž jedinou nadějí na oživení růstu lepší obchodní bilance, což ale vyžaduje právě slabší euro. Na periferii eurozóny zesiluje zadrhávání úvěrů: díky půjčkám od ECB teď tamní banky nemají problém s likviditou, ale schází jim kapitál. A situaci zhoršuje, že eurozóna závisí na dovozech ropy ještě víc než USA a ceny ropy dále porostou.
Přidávají se i politické nejistoty. Francie si možná zvolí prezidenta, který se staví proti fiskálnímu kompaktu a jehož přístupy mohou vyděsit trhy s dluhopisy. Volby v Řecku mohou 40-50 % hlasů přinést stranám, které se kloní k okamžitému krachu a odchodu z eurozóny. Irští voliči mohou fiskální kompakt odmítnout v referendu a ve Španělsku a v Itálii je vidět únava z úspor a reforem, přibývá demonstrací, stávek a všeobecného odporu proti úsporám.
Recept ke krachu
Obecně je potíž je v tom, že eurozóna má sice strategii úspor, leč nemá strategii růstu. A bez té nemá nic než strategii recese, která úspory a reformy proměňuje v sebezničující snahy, protože bude-li se výstup nadále smršťovat, poměry schodku a dluhu nadále porostou na neudržitelné úrovně. Sociální a politická protireakce může být nakonec zdrcující.
Bez mnohem volnější měnové politiky a bez úsporných opatření s méně ostrým startem euro neoslabí, externí konkurenční schopnost se neobnoví a recese se prohloubí. A bez návratu růstu - ne po letech čekání, ale v roce 2012 - dále zesílí neudržitelnost nevyvážeností stavů a toků. K restrukturalizaci dluhu budou nuceny další země eurozóny a nakonec se některé rozhodnou z měnové unie vystoupit.
Autor je předseda Roubini Global Economics a profesor ekonomie na Sternově fakultě obchodu NYU.

Související články na IHNED.cz
David Marek: Řecku pomůže jen zázrak, ale i ty se dějí
Tomáš Sedláček: Řecko není pozadu, je napřed
Macháčkova výměna: Jaká jsou rizika masivní injekce likvidity do evropského bankovního systému?