O určitou kvantifikaci toho, jak dobře, či zle jsou na tom jednotlivé evropské země, co se týče podnikatelského prostředí, se pokusila Světová banka. Na jednu stranu nejde o lehce měřitelnou veličinu, na stranu druhou jde o proměnnou klíčovou. Podnikatelské prostředí a konkurenceschopnost je jádrem úspěchu i neúspěchu, jak ukazuje například Německo na straně jedné a periferie eurozóny na straně druhé. Následující graf tedy ukazuje pomyslnou vzdálenost, kterou má vybraná země od hypotetické „top“ podnikatelské destinace v EU.

Pořadí zemí v celku odpovídá intuici, země periferie jsou ale na první pohled trochu překvapivě rozhozeny přes celý graf. Irsko je dokonce na prvním místě – jeho vzdálenost od „dokonalé“ podnikatelské země je nejmenší (v roce 2009 i 2011). Pokud ale uvážíme, že v jádru jeho současných dluhových problémů byl bankovní sektor a jeho špatné investice, netluče se graf ani zde s tím, co bychom cca očekávali.
Na opačném konci spektra je ale Itálie a Řeckem. Zejména v případě nezachranitelné Itálie je to samozřejmě oříšek. Naštěstí pan Monti nutné reformy prosazuje. Jak se ale vyvine situace ve chvíli, kdy se daná země snaží dohnat to, co léta, či desetiletí zanedbávala, je otevřená věc. Určitý optimismus může vzbuzovat pohled na pozici Portugalska, druhá nezachranitelná země – Španělsko, má ale bohužel blíže spíše k Itálii, než k Irsku.
Všimněme si také, že na vrcholu pelotonu jsou severské země. První věci mají jít jako první a pokud mám dobře fungující prostředí, můžu ho využívat ke štědrosti. Začít od „štědrosti“ ale asi nelze. Čímž se dostávám k tomu pro nás nejhoršímu. Pozorný čtenář si jistě všiml i toho, který z výtečníků je na konci závodního pole (o závodní pole skutečně v neustále intenzivnější světové konkurenci jde).
Můžeme se schovávat za to, že jde o nepřesné měření, apod. Nebo otevřeme dnešní noviny (či jakékoliv jiné z poslední doby) a zeptáme se, jestli je tohle země zaslíbená podnikatelům, kteří chtějí tvořit a inovovat. Je pak možná jen otázkou času, kdy nám světová ekonomika řekne: „Nepotěšili jste mě, ani já vás nepotěším…“ V tom nejhorším případě se pak budeme snažit dohnat ztrátu tím, že budeme rozvíjet odvětví, která nikdo jiný nechce (podobně jako to nyní dělá Polsko; pro jeho pozici viz graf) a vydávat to za naší přednost.
O pijavicovém prostředí, které výstižně popisuje uvedený graf, jsem se zde již několikrát rozepisoval. Zde si na závěr položím otázku: Jak dlouho ještě? A pro odpověď využiji tzv. pět fází zármutku. Tyto fáze totiž můžeme obecněji pojmenovat jako pět fází vypořádání se s velmi nepříjemnou situací. Jde o následující pořadí: Popírání skutečnosti, zloba, plno řečí kolem (co by kdyby), deprese, smíření se s danou situací (či její řešení). Podle mého soudu je většina naší politické scény stále ve fázi jedna, pár jedinců ve fázi dvě až tři. Společnost pak dosáhla fáze dvě až čtyři.
Pozn.: Jiří Soustružník je aktivní investor a témata, o nichž píše, mohou souviset s jeho investicemi. Jeho sloupky nejsou poskytovány jako investiční doporučení. Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.