Představme si, že se investice do dluhu zemí eurozóny začnou vracet na úroveň, která tu byla před nějakými patnácti lety. Tedy do doby, kdy eurozóna ještě neexistovala. Pro usnadnění se stačí podívat na několik grafů od Rabobank. První dva ukazují, jak zahraniční investoři prodávají vládní dluhopisy Itálie a Španělska (fialově), zatímco je domácí banky v rámci programu LTRO kupují (šedě).

Analytici Richard McGuire a Lyn Graham-Taylor pak prodlužují trend nastavený v posledních šesti měsících a ukazují, že na úroveň roku 1998 se dluh držený zahraničními subjekty (modře) dostane v případě Itálie v červenci 2013:

Pokud by byl vývoj v posledních šesti měsících podobně extrapolován v případě Španělska, zahraniční investoři by v červenci příštího roku nedrželi žádný jeho dluh. Očekávaný vývoj u Španělska ukazuje druhý z předchozích grafů.
Nad změnou struktury investorů v eurozóně se zamýšleli i analytici (42,72 USD, -1,16%). Následující graf ukazuje, jak se vyvíjel podíl investic bank v eurozóně do dluhopisů, které nevydaly jejich vlastní vlády. Je vidět, že již v roce 2011 se podíl dostal na úrovně, které tu byly na počátku vzniku eura:

Rabobank se tak domnívá, že namísto toho, aby financování poskytované ECB podporovalo fiskální sjednocení eurozóny, podporuje její rozdělování.
(Zdroj: FTAlphaville)