JP Morgan přichází s následujícím seznamem otázek relevantních pro současný vývoj na globálních trzích:
Proč Řecko ani Německo doposud neopustily eurozónu? Nebo dokonce: Proč do ní tyto země vůbec vstupovaly? Krize ukázala, jaké náklady sebou nese opuštění vlastní měny. Vyřešení současných obtíží vyžaduje masivní deflaci na periferii a dlouhodobé financování směrem z jádra unie. Důvodem, proč země do unie vstoupily a ještě z ní neodešly, je to, že monetární unie byla plánována jako první krok unie politické – vytvoření „Spojených států evropských“. Vystoupení z unie by sebou neneslo pouze odliv kapitálu a vytvoření vlastní měny. Znamenalo by návrat ke starým špatným časům rozhádané Evropy. Členové eurozóny tak pravděpodobně učiní vše pro to, aby unii udrželi pohromadě. I když to přinese další krize.
Proč ještě nezkolabovalo euro? Periferie eurozóny nemůže devalvovat relativně ke svému jádru, velmi by jí ale prospělo oslabení eura. Pravděpodobná odpověď na položenou otázku zní tak, že měny jsou ceny relativní a fiskální situace ve Velké Británii, USA a Japonsku je stejně špatná jako v eurozóně i přesto, že ta má vnitřní problémy s financováním. Měny jmenovaných zemí dramaticky oslabily relativně k měnám menších zemí G10, které se nacházejí v lepší situaci (Kanada, Švýcarsko, Austrálie, Norsko). Eurozóna také nemá vnější deficit a problémy s financováním mohly dokonce vést k repatriaci kapitálu, která kurz eura tlačila nahoru.
Proč tolik investorů kupuje bezpečná aktiva, která po zohlednění
inflace a zdanění nenabízejí žádnou reálnou návratnost? Průměrný
výnos globálních dluhopisů dosahuje 2,4 %. Investiční manažeři tvrdí, že investory zajímá nejvíce zachování hodnoty kapitálu. Pokud ano, pak zapomínají na
inflaci a daně – globální
index spotřebitelských cen v roce 2011 vzrostl o 3,8 %. Nabízí se dvojí vysvětlení: Institucionální investoři se straní akcií, protože je regulátoři nutí, aby rizikovost akcií posuzovali na základě jejich krátkodobé volatility i přesto, že jde o dlouhodobé investice. K tomu se přidává široce rozšířená nejistota a obavy.
Proč velká produkční mezera v globální ekonomice nezpůsobuje deflaci? A proč očekávaná monetizace dluhů nevyvolává růst
inflace? Jednoduché modely založené na produkční mezeře ukazují na prudký propad globální
inflace a dokonce i na deflaci. Pravděpodobně se tak ale neděje kvůli velmi uvolněné monetární politice, která obavy z deflace odstranila. Proč se ale nezměnily v obavy z
inflace? Částečně proto, že centrální bankéři nás velmi přesvědčivě utvrdili v tom, že pouze bojují s deflací a pokud se objeví
inflační tlaky, budou rozhodně jednat. A my chceme, aby to byla pravda.
Proč ceny
komodit po recesi posílily o 65 %, když světová ekonomika operuje pod svou maximální kapacitou? Pravděpodobně je to kvůli tomu, že během recese byly zrušeny investiční projekty v oblasti těžby a výroby, což omezilo růst nabídky
komodit. Růst poptávky byl tak po recesi silnější než růst nabídky a ceny
komodit rostly. V současnosti ale producenti
komodit investice zvyšují a cyklus se obrací.
Proč japonští investoři kupují domácí veřejný dluh, když jeho poměr k
HDP dosáhne v roce 2015 úrovně 250 %
HDP? Odpověď spočívá částečně v termínu finanční represe. Vláda totiž vytváří tlak na domácí institucionální investory, často prostřednictvím regulace. Větší roli ale hraje zřejmě deflace, která vytváří přijatelnou reálnou návratnost dluhopisů, které nejsou zdaněny. Krize na trhu japonských vládních dluhopisů tak bude muset počkat do roku 2015, nebo ještě déle. Pak se totiž Japonsko dostane kvůli demografickému vývoji do stavu, kdy bude jeho vnější bilance vyrovnaná a země bude potřebovat příliv kapitálu ze zahraničí. A ten nebude při současných výnosech možný.
(Zdroj: FTAlphaville)