Ed Dolan zajímavým způsobem popisuje několik faktorů, které nás často vedou k rozdílnému hodnocení růstu cen, než jaké vykreslují oficiální statistiky (viz „Oficiálně je inflace nízko, spotřebitelé ale říkají opak. Kde je pravda?“). Na seznamu je mimo jiné to, že obvykle věnujeme pozornost hlavně tomu, co se mění a změny pak neposuzujeme symetricky. Kvůli tzv. „averzi ke ztrátám“ totiž dáváme větší váhu cenám, které rostou, a menší těm, které klesají (i když čistě matematicky je celkový efekt nulový). V neposlední řadě je pak patrný i nesoulad mezi posuzováním růstu mezd a růstu cen - růst mezd vnímáme jako zaslouženou odměnu, inflace je ale nezaslouženou ztrátou.
Výše uvedené je v podstatě variantami tématu (ne)racionáního uvažování, které nám někdy poměrně zatápí na trzích i v běžném životě. Náš popsaný pohled na inflaci například znamená, že co se týče pohybu cen, spokojeni nebudeme nikdy. Pokud bude v ekonomice určitá inflace, neekonomům – tedy naprosté většině z nás, se to líbit nebude nikdy. Bez ohledu na to, že někdy může mírná inflace i prospívat. Budeme ale spokojeni, pokud budou ceny plošně stagnovat, či dokonce klesat? Pravděpodobně ne, protože v takovém deflačním prostředí možnou radost z vývoje cen hladce přebije starost o klesající příjmy, či dokonce klesající počet příležitostí, jak si vůbec něco vydělat. Pro praktický příklad stačí pohlédnout na periferii eurozóny.
Obecně zajímavá je zejména ona „averze ke ztrátám“. Ta je evidentně velmi relevantní ve všech oblastech našeho života a podle mne vyvěrá ze samotné zažité představy o tom, co je to „Já“ a co toto „Já“ ohrožuje více a co méně. Zatímco ztráty něčeho „mého“ snad v jakékoliv podobě pocit ohrožení „Já“ znatelně zvyšují, stejné zisky nepřináší stejný nárůst bezpečí. Pokud tak ztratím oblíbené tričko, vzápětí najdu nové a budu typickým k averzi ke ztrátám náchylným jedincem, moje konečná spokojenost bude na konci menší. To druhé tričko, tedy to „ne-moje“, to první totiž pocitově nenahradí. Vše co získáme si pak časem „internalizujeme“ – je to už „naše“. Tyto zisky ale mají potenciál větší bolesti z případných ztrát, než jaký užitek nám přinesly na počátku. Kolečko je to nepříjemné – naše zisky se nám postupně stávají naším prokletím tím, že jsme je udělali „našimi“.
Abychom tedy neztratili to, co máme, jsme ochotni vyvinout mnohem větší snahu než na získání něčeho, co nemáme. I když to má technicky stejnou hodnotu. Takže i investiční ztráta „naší“ stovky nás často bolí víc, než nás potěší nález „cizí“ stovky. Podle některých odhadů až dvojnásobně. Může to znít absurdně, ale pokud se budeme držet na investorsko finančním poli, nabízí se jako konkrétní příklad například neochota uzavírat ztrátové pozice. V pozici totiž máme peníze, které byly „naše“ a pro jejich znovuzískání jsme ochotni udělat/uvěřit čemukoliv. Ziskové pozice ve srovnání s těmi ztrátovými pak máme tendenci uzavírat naopak rychleji (takovou radost další zisky nepřinesou, hlavně neprodělat, co už je „moje“).
V úvodu bylo poukázáno i na nesoulad mezi posuzováním růstu mezd a růstu cen – to první je podle nás vždy naše zásluha, to druhé nám způsobil někdo jiný. Všimněme si opět velké podobnosti k naším investičním prohrám a výhrám. Zatímco za ty první mohou vždy „oni“ (trhy, firmy, jejich management, politici, centrální banky ...), ty druhé jsou 100 % naší zásluhou.
Pozn.: Jiří Soustružník je aktivní investor a témata, o nichž píše, mohou souviset s jeho investicemi. Jeho sloupky nejsou poskytovány jako investiční doporučení. Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.