Rozvoj techniky a její snadná dostupnost a snaha chránit soukromí i majetek vedou k čím dál častějšímu užívání kamerových systémů. Zkuste se schválně projít například centrem svého města a spočítat, kolik kamer, které vás mohou více či méně nápadně sledovat, spatříte během pěti minut. A nemáte nějaký kamerový systém nainstalovaný i vy? Nebo o tom uvažujete?

Kamerový systém samozřejmě přináší mnohé výhody pro toho, kdo ho provozuje. Na druhé straně může zasahovat do práv těch ostatních. A protože právo jednoho končí tam, kde začíná právo jiného, je třeba používání kamerových systémů regulovat. V Česku k tomu slouží především zákon o ochraně osobních údajů a podobně zvaný Úřad pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ), který za porušení povinností při nakládání s osobními údaji může ukládat vysoké pokuty.

Úřad se ve svých stanoviscích již několik let problematikou kamerových systémů zabývá a upozorňuje na to, co považuje za nezbytné, co za dovolené a co za nedovolené. Jakkoliv by se zdálo, že za tu dobu již vše objasnil, zpřesnil a vysvětlil, ne vždy se to zcela podaří.

Kamerové systémy se záznamem a zásah do soukromí

Kamerový systém nemusí sestávat jen ze samotného zařízení, které umožňuje sledování – laicky řečeno z kamery a obrazovky – ale typicky je jeho součástí přinejmenším i zařízení nahrávající obrazové nebo i zvukové záznamy. Moderní systémy mohou nadto být vybaveny i jinými – vysoce sofistikovanými – funkcemi, například funkcí pro rozpoznání obličejů.

Největší zásahy do soukromí obecně představují kamerové systémy, které zachycené informace (například tváře osob) nahrávají, tzv. kamerové systémy se záznamem. Právě tyto systémy spadají do působnosti ÚOOÚ, který dohlíží na to, aby nad míru danou jeho výkladem zákona nezasahovaly do soukromí. (Dodejme však, že i v případech, kdy by kamerový systém nepořizoval záznamy, může k zásahům do soukromí osob dojít, to by však již nespadalo do působnosti ÚOOÚ.)

Potud se vše zdá víceméně jasné. Je ovšem třeba si uvědomit, že pojem soukromí může být chápán různými lidmi (a někdy i samotným ÚOOÚ) různě.

Povinnosti provozovatele kamerového systému

Co by tedy provozovatel kamerového systému měl a neměl dělat?

Předně: Ten, kdo chce provozovat kamerový systém se záznamem, musí nejprve přesně definovat jeho účel, tj. kde a proč má být instalován. Od toho se potom odvíjí řada dalších věcí, které budou ve svém souhrnu rozhodovat o tom, jestli kamerový systém má naději uspět před přísným zrakem ÚOOÚ.

Podle účelu totiž bude ÚOOÚ posuzovat, jestli vůbec je kamerový systém adekvátním (a tudíž dovoleným) nástrojem pro dosažení definovaného účelu a jestli jsou adekvátní podmínky jeho provozu (například jestli provozovatel nechce uchovávat záznamy příliš dlouhou dobu nebo jestli je kamerový systém dostatečně zabezpečen proti únikům informací). ÚOOÚ však mohou zajímat i mnohé technické detaily, jako jsou počet kamer v rámci systému, pole, které zabírají, obrazové rozlišení aj.

A jak se ÚOOÚ o připravovaném kamerovém systému dozví? V principu jednoduše: Provoz kamerového systému se záznamem podléhá (až na výjimky) registrační povinnosti. Jinak řečeno, tuto formu zpracování osobních údajů je nutno ÚOOÚ písemně oznámit a zároveň předložit podrobně zpracovanou dokumentaci, na základě které bude ÚOOÚ kamerový systém výše uvedeným způsobem posuzovat.

A nelze zapomenout ani na informační povinnost vůči dotčeným osobám – neprávnicky řečeno vůči těm, kteří se budou v prostorách, snímaných kamerovým systémem, pohybovat. V některých případech může dokonce ÚOOÚ vyžadovat i výslovný souhlas těchto dotčených osob.

Jak jsme již zmínili, každé posouzení souladu provozu kamerového systému se zákonem na ochranu osobních údajů závisí na okolnostech. To, co se v určité situaci zdá nezbytné a přiměřené, může být v situaci jiné shledáno jako překračující zákonné limity, a naopak. Je třeba vždy vážit účel, kterému má daný kamerový systém sloužit, společenskou situaci a obecně stanovená pravidla vykládat v tomto kontextu.

A na závěr ještě obecnou poznámku: Jsou to nejčastěji kamerové systémy, o nichž mluví ti, kteří moderní státy 21. století přirovnávají k Velkému bratru George Orwella. Už méně lidí si ale uvědomí, že se v každodenním životě můžeme setkat i s jinými systémy, které naše soukromí narušují nejméně tak jako kamery. K jejich užívání ale řada „sledovaných“ svolí dobrovolně a bez sebemenších pochybností. Jako příklad mohou posloužit lokalizační zařízení, rozšíření lokalizačního programového vybavení v „chytrých“ telefonech nebo na sociálních sítích.