Obavy z růstu rizikových spreadů vládních dluhopisů Itálie a Španělska jsou zpět v plné síle. V listopadu byly větší u Itálie, nyní se pozornost zaměřuje zejména na Španělsko. To tíží mnohem větší makroekonomické nerovnováhy než Itálii, obě země však čelí obrovské výzvě – změnit orientaci svých ekonomik na konkurenceschopné exporty.
Nápadů na to, jak podpořit růst ve zmíněných dvou zemích, je dost. Většina z nich je ale založena na špatné diagnóze jádra krize, za nějž buď nedostatek financování, či nadměrné fiskální utahování. Krize v celé eurozóně ale není ve své podstatě krizí fiskální či bankovní, ale krizí konkurenceschopnosti, která byla ztracena během posledních patnácti let. Posun ve fiskální a bankovní oblasti je tak nutný, ale sám o sobě řešení nepředstavuje.
Klíčová pro Španělsko a Itálii je schopnost konkurovat produkci na rozvíjejících se trzích a v ostatních rozvinutých ekonomikách. Neschopnost konkurovat Německu pak znamená, že kurz eura bude pro tyto dvě země i nadále příliš vysoko. A posun k fiskální unii, který je často zmiňován jako řešení krize eurozóny, problém jejich konkurenceschopnosti nevyřeší, jen poskytne určitý čas.
Španělsko rostlo před krizí asi dvakrát rychleji než Itálie, tento růst byl ale tažen bublinou na trhu s nemovitostmi. Itálie má také horší produktivitu a demografickou situaci. Španělsko zase tíží větší makroekonomické nerovnováhy – nezaměstnanost, fiskální deficit. K nim se přidávají problémy bankovního sektoru, které jsou mnohem větší než v Itálii. Ta má sice větší celkové zadlužení, vnější dluh je ale vyšší u Španělska. Celkově tedy právě ono musí vyvinout větší snahu o zlepšení v sektoru obchodovaného zboží.
Různé studie ovšem ukazují, že pokrok ve zlepšení konkurenceschopnosti je v Itálii i Španělsku mírně řečeno omezený. Obě země mají například velmi špatnou flexibilitu trhu práce. Dlouhodobější trend ukazuje, že se Španělsku daří udržet si podíl na světových exportech o něco lépe než Itálii. V jeho případě klesl mezi roky 1995 a 2011 z 1,9 % na 1,6 %, podíl Itálie se ale propadl z 4,5 % na 2,9 %. Podíl na exportech EU se v případě Španělska udržel na úrovni 5 %, u Itálie ale došlo opět k propadu, a to z 10,1 % na 8 %.
Exporty Itálie a Španělska jsou méně orientovány na Čínu a Asii, než by mohly být, tato orientace je nižší, než například u Německa. U Španělska je patrné ještě větší zaměření vývozů na Evropu než u Itálie. Celkově pak ani jedna z těchto zemí není v dobré pozici na to, aby mohla čekat oživení tažené exporty. O něco lepší je situace ve Španělsku, i to ale potřebuje velké změny.
Ani jedna země nemůže použít devalvaci měny, mohou ale provést vnitřní reformy, uvolnit regulaci, zvýšit úroveň konkurence na domácím trhu, podpořit tlak na mzdy ve veřejném sektoru, posunout daňové zatížení z oblasti příjmů na spotřebu, podpořit investice do infrastruktury a omezit byrokracii. Některé z těchto kroků zaberou delší dobu, ale žádná realistická alternativa neexistuje. Součástí této strategie je i tvrdé utahování, které omezí domácí poptávku a sníží růst mezd a cen. Utahování se ale může snižovat s tím, jak poroste konkurenceschopnost. Pokud se jejího růstu dosáhnout nepodaří, přijde buď katastrofický odchod z eurozóny, nebo desetiletí deindustrializace a úpadku.
Uvedené je výtahem z „Can Spain and Italy export their way out of trouble?“, autory jsou Uri Dadush a Zaahira Wyne.
(Zdroj: VOX)