Je dobře známo, že stárnutí populace vede k následujícím změnám v ekonomice: Nejdříve dochází k hromadění aktiv, pak ke snižování podílu aktiv rizikových a nakonec ke spotřebě – poklesu celkového množství aktiv. V zemích, kde je stárnutí populace patrné (například v Japonsku a Německu), je tento vývoj skutečně vidět na vývoji zahraničních aktiv. Po prvotní akumulaci aktiv, která vedla k vnějším přebytkům, přišlo snižování rizika. To je patrné z návratu k aktivům, která se považují za bezpečná (domácí aktiva v Německu, domácí aktiva a americké vládní dluhopisy v Japonsku). Tento vývoj samozřejmě přispěl ke zvyšování intenzity krize v Evropě. Nakonec můžeme čekat, že zahraniční aktiva budou spotřebována, což povede k přechodu na vnější deficity.
Vývoj podílu obyvatel starších šedesáti let na celkové populaci ve vybraných zemích ukazuje graf:
Data ze Spojených států ukazují, že u jedinců obvykle roste zadlužení až do 54 let, pak přijde jeho pokles. Objem držených finančních aktiv a nemovitostí roste do 64 let a pak přijde pokles. Do 64 - 74 let roste objem držených akcií, pak nastává jejich pokles. Můžeme se domnívat, že podobný životní cyklus, který je patrný u jedinců, funguje i v případě celých ekonomik tak, jak bylo popsáno výše, a že jeho efekt bude jasně patrný.
V současné době vidíme, že zmíněný životní cyklus v Německu a Japonsku vyvolal posun k bezpečným aktivům, který má velké makroekonomické dopady. Posun německých úspor směrem k domácím dluhopisům zhoršuje krizi v eurozóně. Preference domácích dluhopisů v Japonsku zase vládě umožňuje financování deficitů za velmi nízké sazby. V budoucnu můžeme čekat, že s tím, jak bude populace dále stárnout, dojde ke snížení finančních nerovnováh. Německo již nebude dosahovat vnějších přebytků a zbylé země eurozóny tak nebudou dosahovat vnějších deficitů. A pokud nebude Japonsko dosahovat vnějších přebytků, budou sníženy globální nerovnováhy a zejména vnější deficit USA.
(Zdroj: Natixis)