Pro názornost bude zřejmě nezbytné rozdělit celou událost na dva samostatné časové úseky. První začal úderem našeho „střelce“ a skončil kontaktem jeho míčku s mým bagem. Druhý tímto kontaktem začal a s trochou nadsázky lze říci, že stále trvá. To proto, že omluva nebo třeba jen obyčejný zájem o to, zda „projektil“ vyslaný naším směrem někoho či něco netrefil, kterou by člověk v podobné situaci očekával, stále nepřišly.

Celá situace je o to absurdnější, že se jednalo o turnaj z kategorie charitativní, jehož smyslem je mimo jiné vylepšení pošramocené pověsti českého golfu, resp. spíše golfistů než golfu. Jak vidno, očistná kůra ještě bude nějakou dobu trvat. Když o tom tak přemítám, zdá se, že i druhá část našeho příběhu by mohla posloužit jako celkem dobrý námět na článek, ale já bych se nyní chtěl zaměřit na první časový úsek, který je sice výrazně kratší, ale z právního hlediska se za těch pár vteřin stalo hned několik velmi zajímavých věcí.

Pozor, míček!

Pro ty z čtenářů, kteří stále nechápavě kroutí hlavou, co že jsem to chtěl od autora rány slyšet předtím, než k nám jeho míček dolétl, musím připomenout, že golf se kromě závazných pravidel řídí též pravidly golfové etikety, která k tomuto sportu neodmyslitelně patří a která se po staletí vyvíjela pro zlepšení sportovního a společenského zážitku všech, kteří golf hrají nebo se v blízkosti golfistů ocitnou z jiného důvodu.

Podle těchto etických pravidel musí každý hráč okamžitě varovně zakřičet, jakmile spatří míček pohybující se směrem, v němž hrozí, že by někoho mohl zasáhnout. Léty se pro tyto situace vžil mezinárodní výraz „Fore“. (Malá odbočka: škoda, že se v češtině pro tyto situace neujal nějaký jiný výraz, neboť fonetický význam tohoto slova by mohl navozovat pocit něčeho veselého či dokonce vtipného, přestože každý, kdo se někdy ocitl v kůži toho, na něhož z uctivé vzdálenosti skupinka jiných golfistů opakovaně křičí „fór“, mi jistě potvrdí, že na tom opravdu není vtipného vůbec nic.) Ač je mi jasné, že by takové nekonkrétní pravidlo bylo jen velmi obtížně vynutitelné (o to víc v golfu jako sportu bez rozhodčích, kde si každý hráč uděluje sankce za svá pochybení sám), osobně se mi nelíbí, že tento konkrétní prohřešek proti golfové etiketě není sankcionován přísněji i v samotných golfových pravidlech.

Smůla amerického golfisty

Zapátral jsem ve sbírce soudních rozhodnutí, zda se už kvůli nezakřičení „fore“ někdy u tuzemských soudů vyskytla soukromoprávní žaloba. Záhy jsem pochopil, že tradice golfu v českých zemích zjevně není tak dlouhá, aby se golfová problematika stala běžnou součástí rozhodovací praxe vyšších soudů. Bylo třeba si vypomoci v zahraničí, konkrétně rozhodnutím odvolacího soudu státu New York ve věci Arnand v. Kapoor. Spor dvou golfistů, z nichž jeden byl vážně zraněn míčkem, který odpálil jeho spoluhráč, aniž by byl včas varován výkřikem „fore“, v tomto případě dopadl lépe pro žalovaného. Žaloba poškozeného hráče byla v celém rozsahu zamítnuta s odůvodněním, že se zraněný golfista v okamžiku, kdy jej zasáhl míček spoluhráče, nenacházel v tzv. „zone of danger“, a povinnost odpalujícího golfisty zakřičet „fore“ tedy nevznikla.

Konkrétně pak soud dovodil, že dotčený úder byl natolik pokažený (tedy že se míček pohyboval zcela neočekávaným směrem), že z pohledu autora rány nebylo možné rozumně předvídat, že by svého spoluhráče vůbec mohl zasáhnout, a proto mu tedy ani nevznikla povinnost tohoto spoluhráče varovat. Dalším důvodem pro zamítnutí žaloby byla skutečnost, že každý golfista nevyhnutelně přebírá určité riziko, že při hře může být zraněn.

Při vší úctě k americké justici se s tímto rozhodnutím nemohu úplně ztotožnit. Podle takzvané obecné prevenční povinnosti, která je zakotvena snad ve všech právních řádech, je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku a podobně. Do jisté míry lze souhlasit s tvrzením soudu, že každý golfista svým rozhodnutím začít hrát golf přejímá určitou míru rizika, že ke škodě na jeho zdraví v důsledku činnosti ostatních hráčů může dojít.

Naproti tomu ale zjevně stojí právě golfová etická pravidla, jejichž část týkající se povinnosti varovat ostatní před zasažením míčkem, by měla být považována za jakousi kvalifikovanou podobu této prevenční povinnosti. Navíc je zřejmé, že golfový etický kodex vymezuje mantinely rizika, které každý golfista vstupující na hřiště přejímá. Můžeme totiž vycházet z rozumného předpokladu, že všichni golfisté pravidla golfu i golfovou etiketu znají a budou je při hře dodržovat.

Čím horší hráč, tím méně odpovědnosti?

Za spornou považuji též možnost úplného zproštění odpovědnosti v případě zcela nepovedené rány a otázku vymezení „zone of danger“. V obou případech jde o značně subjektivní kategorie. Je pravda, že občas jsou k vidění rány, u nichž má člověk pochybnost, zda na golfovém hřišti opravdu platí všechny obecně platné fyzikální zákony. To by ale nemělo vést k pravidlu, že čím horší ránu golfista zahraje, tím menší povinnosti v oblasti prevence má. Zdravý rozum říká, že by to mělo být spíše naopak. Umět spolehlivě a za všech okolností odhadnout, kam míček poletí a kam se případně odrazí, není snadné už vůbec a vyžaduje to mimo jiné notnou dávku zkušeností a praxe. Navíc i vzhledem k tomu, že nejvyšší procento „nepředvídatelných“ ran lze očekávat u začínajících golfistů, působilo by toto pravidlo značně protismyslně.

Chtěl bych všechny golfisty ujistit, že mnohem raději na hřišti vyslechnu více „fórů“, třebaže nebudou vůbec vtipné a někdy budou i úplně zbytečné, než abych riskoval velmi vážná zranění a s tím související spory. K závěru, že je nutné ostatní varovat před možným úrazem nebo nedej bože fatálními následky, stačí koneckonců selský rozum. Pokud by snad chtěl někdo namítat, že křičet „fore“ se mu prostě nechce a má právo si hrát podle svého, měl by podle mého názoru smůlu. Zájem na bezpečnosti a zdraví hráčů i dalších lidí na hřišti, který byl jedním z hlavních smyslů pro vznik pravidel, musí být nadřazen právu každého golfisty nebýt při hře rušen.