Konkrétně šlo o nahrávku mezi zástupcem později pokutované firmy a jejím odběratelem, který hovor zaznamenal, aniž by o tom svůj protějšek informoval. Žalobce - dodavatel zboží namítal nepřípustnost takto pořízeného důkazu. Argumentoval tím, že nahráním telefonického hovoru bez jeho souhlasu došlo k zásahu do jeho základního práva na ochranu soukromí, a důkaz byl tak opatřen nezákonně.

Krajský soud při rozhodování o věci podotkl, že pokud by nahrávku pořídil samotný Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS), nebylo by možné k němu přihlížet. Úřad totiž zákonné oprávnění kohokoli potají nahrávat nemá. Jiná je ale situace, pokud nahrávku pořídí soukromá osoba. V takovém případě je podle soudu třeba poměřit, kvůli čemu byl záznam pořízen, s tím, zda vznikl přiměřeným způsobem. Někdy totiž podle soudu může v konkrétním případě nad ochranou osobnostních práv určitého člověka převážit jak zájem společnosti na objasnění a potrestání deliktních jednání, tak i ochrana ústavně zaručených práv druhé strany. V našem případě odběratele.

Soud navíc rozebral okolnosti telefonátu. Záznam byl pořízen v rámci obchodního vyjednávání. Odběratel, který hovor nahrál, se cítil být předchozím postupem dodavatele omezen ve své podnikatelské činnosti, a to při určení cen, které účtoval svým zákazníkům. Dále soud konstatoval, že nahrávka nebyla zveřejněna ani nebyla pořízena za pomlouvačným účelem, naopak se týkala výhradně obchodních otázek. Jak také soud uvedl, odběratel svého dodavatele nenahrával nijak systematicky ani dlouhodobě, tudíž se pořízení nahrávky nedalo považovat za cílené narušování soukromí. Z těchto důvodů dospěl soud k závěru, že telefonní nahrávku je možné jako důkaz využít, i když byla pořízena bez souhlasu nahrávaného člověka.