Ještě před několika dny si většina lidí myslela, že se Evropa konečně pohnula tím správným směrem. Evropská centrální banka uklidnila trhy slibem, že bude v případě nutnosti nakupovat dluhopisy zadlužených zemí. Jenom prý stačilo, aby jejich vlády souhlasily s dalším utahováním rozpočtů a vše by bylo v pořádku. Tento pohled ale opomíjel fakt, že celý proces závisí na lidech. Najednou tak vidíme, že Španělsko a Řecko zachvátily demonstrace. Veřejnost v těchto zemích v podstatě říká, že již narazila na hranici svých možností. Nezaměstnanost se nachází na stejné úrovni jako při Velké depresi, dřívější zástupci střední třídy se nyní hrabou v odpadcích a hledají něco k jídlu. Utahování zašlo příliš daleko a je tedy možné, že celý plán nakonec nevyjde.
Podívejme se například na situaci ve Španělsku. Co představuje jeho skutečný problém? V podstatě trpí důsledky obrovské bubliny na trhu nemovitostí. Ta nejdříve vyvolala ekonomický boom a inflaci, která poškodila konkurenceschopnost průmyslu. Po jejím prasknutí musí Španělsko konkurenceschopnost složitě zvyšovat, což je proces trvající roky. Pokud země neopustí euro, což nikdo nechce, je odsouzena k dlouhému období vysoké nezaměstnanosti. Toto utrpení je ale výrazně zvětšováno neuváženým snižováním vládních výdajů. Španělsko se nedostalo do problémů kvůli nezodpovědné rozpočtové politice. Naopak. Před krizí dosahovalo rozpočtových přebytků a dluh byl nízký. Deficity vyvolal pokles ekonomiky, ale ani dnes není zadlužení nijak zvlášť vysoké.
Je pravdou, že Španělsko má nyní problém se získáváním financí na trzích. Ten je ale odrazem širšího spektra faktorů, včetně obav z politické nestability pramenící z vysoké nezaměstnanosti. A snížení deficitů o pár procentních bodů tyto obavy nezmírní. Výzkum MMF dokonce ukazuje, že rozpočtové škrty v utlumené ekonomice mohou naopak důvěru investorů poškodit, protože zvyšují rychlost poklesu.
Španělsko tedy z ekonomického hlediska další utahování rozpočtu nepotřebuje. Nemělo by rozhazovat a vyloučíme-li odchod z eurozóny, nemá pravděpodobně jinou možnost, než si projít delším těžkým obdobím. Razantní škrty týkající se základních veřejných služeb a podpory ale ve skutečnosti jen zmenšují pravděpodobnost dosažení konečného úspěchu.
Proč se tedy objevují požadavky na další dávky bolesti? Částečně proto, že v Evropě stejně jako v USA propadli lidé kultu utahování. Věří, že nebezpečím není vysoká nezaměstnanost, ale rozpočtové deficity a že jejich snižování nějak vyřeší prohřešky soukromého sektoru. Velká část jádra eurozóny a zejména Německo pak mylně vnímá současnou situaci. Krizi vidí jako záležitost morálky a příběh zemí, které si žily nad poměry a nyní čelí nevyhnutelným důsledkům. Nevadí jim, že k ničemu takovému nedošlo a ani to, že německé banky hrály při financování španělské bubliny významnou roli. Pokud by Němci skutečně chtěli zachránit euro, měli by nechat ECB činit nutné kroky a nepožadovat ještě více nesmyslného utrpení.
(Zdroj: NYTimes)