Soudní dvůr EU vydal před několika týdny rozhodnutí, ve kterém se poměrně striktně vyjádřil k nechvalně známým praktikám některých obchodníků. Lidem jsou při nich zasílána lákavě vypadající oznámení o tom, že něco získávají „zdarma“, případně se stávají „šťastnými výherci“. Následně se ale ukáže, že za získání výhry je třeba zaplatit.
Žádost o předběžné posouzení byla soudu předložena v rámci sporu ohledně obchodních praktik, který vedl soud Velké Británii. V něm proti sobě stály společnosti, jejichž specialitou je právě na zasílání těchto adresných reklamních zásilek, a Office of Fair Trading, britský úřad dohlížející na dodržování ochrany spotřebitele. Soudící se společnosti zasílaly adresátům reklamy, které měly podobu individuálně určených dopisů, stíracích karet a podobně. Spotřebitelé se z nich dozvídali, že se mohou přihlásit o jednu z cen či odměn, které sahaly od značné až po minimální hodnoty. Současně byl však spotřebitel informován, že aby se své výhry domohl, musel buď zavolat na zpoplatněné číslo, zaslat SMS zprávu, nebo za poplatek obdržet informaci běžnou poštou.
V některých případech výherce musel uhradit určité náklady stanovené za dodání výhry. U jiných druhů reklam, oznamujících výhru v podobě výletní plavby po Středozemním moři pro čtyři osoby, mohl spotřebitel o svoji cenu požádat vyplněním formuláře a uhrazením necelých 15 liber za pojištění a dopravu. To mu však přineslo pouze poukaz v hodnotě 0,35 libry, na němž byly malým písmem uvedeny dodatečné podmínky. Z těch nakonec vyplývalo, že si spotřebitel musel zaplatit dopravu na místo vyplutí a zpět, stravu a pití, přístavní poplatky a v neposlední řadě i ubytování v kabinách. (Logicky se nabízející otázku, v čem tedy měla vlastně dotyčná výhra spočívat, nechávám stranou).
Výhra musí být zadarmo
Soudní dvůr EU nekompromisně uvedl, že podle příslušné směrnice EU se nekalou obchodní praktikou rozumí i požadavek, aby spotřebitel při získání ceny nebo jiné podobné výhody vynaložil finanční prostředky nebo nesl určité náklady. Tento absolutní zákaz nemůže být prolomen ani tím, že by spotřebitel nesl náklady, které by vzhledem k hodnotě výhry byly zcela zanedbatelné. Dle Soudního dvora EU totiž takové obchodní praktiky využívají psychologického efektu, při němž emoce vyvolané výhrou, která je takříkajíc na dosah ruky, vyprovokují spotřebitele k volbě, jež není vždy zcela racionální.
Proti tomu se dotčení obchodníci bránili tím, že nekalost praktik vylučuje údajně adekvátní informování o povaze ceny a podmínek jejího získání. Soudní dvůr EU však poukázal na zmíněný absolutní zákaz, aby kvůli získání ceny musel spotřebitel cokoli zaplatit. Současně připomněl, že otázku, co je jasné a odpovídající informování adresátů výher, je třeba vždy hodnotit z pohledu průměrného spotřebitele a v každém jednotlivém případě, který se dostane před soudy v EU, zvlášť.