Poměrně značné publicity se dostalo nedávnému rozhodnutí Nejvyššího soudu.  Týkalo se případu, kdy zaměstnanec nejmenované firmy strávil za jeden měsíc více než 100 hodin (více než 60 % procent pracovní doby) surfováním na webových stránkách, které nesouvisely s výkonem jeho práce. Takové jednání ale zakazoval zákon a nadto v posuzovaném případě i pracovní řád zaměstnavatele.

Zaměstnavatel kvůli tomu se zaměstnancem okamžitě zrušil pracovní poměr pro porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem. Zaměstnanec se ale začal bránit soudně.  Připustil, že uvedené stránky navštívil, ale zároveň tvrdil, že to nikdy nebylo na úkor plnění pracovních povinností. Dále namítal, že pokud chtěl zaměstnavatel monitorovat počítače svých pracovníků, měl povinnost je na to předem upozornit. Oporu ve svém tvrzení však u obecných soudů nenalezl.

Co na to Ústavní soud?

Proto se zaměstnanec následně obrátil i na Ústavní soud. Ten jeho ústavní stížnost přezkoumal, ale následně se jí odmítl zabývat s poukazem na to, že v rozhodnutí Nejvyššího soudu nespatřuje porušení základních lidských práv zaměstnance, resp. že je stížnost zaměstnance zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud při přezkumu poměřoval především kolizi práva na ochranu soukromí zaměstnance a práva na ochranu majetku zaměstnavatele. V tomto ohledu zdůraznil podle něj rozhodující skutečnost, že cílem kontroly prováděné zaměstnavatelem nebylo zjišťování obsahu e-mailových zpráv, z internetu odesílaných SMS či MMS, nýbrž toliko zjištění, zda zaměstnanec respektuje ze zákona a z pracovního řádu vyplývající zákaz užívat techniku zaměstnavatele pro svou osobní potřebu. Na základě toho usoudil, že cílem kontroly byla především ochrana majetku zaměstnavatele a nikoliv zásah do soukromí zaměstnance.

Je ke škodě věci, že se Ústavní soud opomenul blíže zabývat i konkrétní mírou přípustného zásahu do soukromí zaměstnance. I pouhý monitoring toho, jaké internetové stránky zaměstnanec navštěvuje, může totiž být podle Nejvyššího soudu částečným zásahem do soukromí zaměstnance. Rovněž by bylo vhodné vyjádřit se blíže ke staršímu stanovisku Úřadu pro ochranu osobních údajů, které zakazuje i pouhé statistické sledování přístupu zaměstnance k internetu.

Namísto hlubšího rozboru těchto otázek, který by mohl poskytnout vodítko, jak řešit podobné případy v budoucnu, Ústavní soud bohužel pouze konstatoval, že zásah do práva na ochranu soukromí zaměstnance ve zmíněném případě neshledal. Tím zůstává tato otázka neuzavřená a v obdobných (tj. ne zcela shodných) případech bude záležet na konkrétním posouzení situace.

 Co na to Evropská unie?

Monitorování přístupu zaměstnanců na internetu se svými doporučeními věnovala také Poradní skupina článku 29, které je orgánem Evropské komise pro oblast ochrany osobních údajů. Skupina ve svém stanovisku především odrazuje zaměstnavatele od toho, aby svým zaměstnancům zcela zakázali přístup na internet pro soukromé účely. Jeden z argumentů zní, že to je nepraktické i pro zaměstnavatele. Doporučuje zaměstnavatelům, aby více dbali na preventivní než následná opatření. Ta by měla především spočívat v tom, že je na některé webové stránky zaměstnancům zakázán přístup, než v monitorování toho, co na internetu sledují.

Zaměstnavatelé by ani neměli analyzovat (nebo jen minimálně) obsah navštívených stránek a ani by neměli dělat ukvapené závěry o pohybu zaměstnance na internetu. Na mnoho webových stránek se totiž lze dostat nechtěně přes bannery či vyhledávače. Poradní skupina rovněž nabádá zaměstnavatele k zavedení směrnice o přístupu k internetu. Tato směrnice by měla především vymezit, zda je využívání počítače pro soukromé účely zakázáno, či povoleno a případně v jakých mezích. Stejně tak by měla stanovit dovolené způsoby monitoringu.  

A co na to vědci?

Z druhého břehu se na věc dívají vědci. V zahraničí již vzniklo mnoho vědeckých studií, které se věnují surfování po internetu pro soukromé účely v pracovní době. Tyto studie nejčastěji tvrdí, že občasné surfování po soukromých stránkách zvyšuje produktivitu práce zaměstnanců a zaměstnanci jsou poté schopni se lépe koncentrovat na svou činnost. I vědci však často dodávají, že soukromé používání webu by nemělo přesáhnout určitou mez (deset až dvacet procent pracovní doby) a rozhodně podle nich nelze tyto studie aplikovat na „internetové závisláky“.

Vědeckými poznatky se možná – byť nevědomky – řídil i zaměstnavatel, o němž byla řeč v úvodu článku. Pohyb na internetu totiž sledoval u všech svých zaměstnanců, avšak pouze se dvěma z nich rozvázal pracovní poměr. U ostatních pravděpodobně neshledal jejich využívání webu jako zvlášť hrubé porušení pracovního poměru. Statistická zajímavost na závěr: odhaduje se, že průměrný zaměstnanec v České republice stráví mimopracovními činnostmi přibližně hodinu denně.