Stejně jako energetika většiny zemí EU stojí i česká energetika před nutností modernizace výroby, která již brzy bude muset splňovat přísné ekologické limity. Zároveň se nutnost modernizace nezbytně týká celé rozsáhlé energetické infrastruktury, jejíž stávající stav již v mnoha případech neodpovídá požadavkům spojeným s rychlým nárůstem decentrální výroby, a to především z obnovitelných zdrojů energie (OZE). Zajištění stability sítí rovněž úzce souvisí s očekávaným obrovským rozvojem OZE v sousedním Německu. V této souvislosti nepochybně také přijde na přetřes otázka jednotné energetické politiky EU a pravomocí, které si jednotlivé státy v tomto nesmírně důležitém strategickém odvětví průmyslu budou chtít ponechat.  

Stávající situace na trhu s elektřinou ovšem výstavbě nových velkých regulovatelných zdrojů není nakloněna. Dotované ceny OZE za určitých podmínek dostávají cenu elektřiny na burzách až do záporných hodnot, což vypovídá o nutnosti zabývat se otázkou, jak dále naložit s OZE a dotační politikou států. Nový zákon o podporovaných zdrojích energie obsahuje komplexní úpravu stanovení cen OZE, která mj. ukládá Energetickému regulačnímu úřadu (ERÚ), aby při dosažení cílů Národního akčního plánu (NAP) pro určitý druh podporovaného zdroje podporu elektřiny z obnovitelných zdrojů nestanovil. Je tak možné, že pro některé OZE nebude podpora stanovena již od 1. ledna 2014.

Povinnost výrobců energií nakupovat veškeré emisní povolenky od roku 2013 tuto situaci jen dále dokresluje, naštěstí díky derogacím (časově omezený systém, při němž stále bude část povolenek přidělována za určitých podmínek bezplatně) nebude mít na českou energetiku tak drtivý dopad. 

Zmíněná problematika úzce souvisí s koncepcí české státní energetické politiky, která počítá především s využitím stávajících zásob hnědého uhlí a jádra při výrobě elektřiny, což je za situace, která vládne v „pofukušimské“ Evropě, celkem ojedinělý přístup.  Ten má ovšem v podmínkách české geografie a přírodních zdrojů své opodstatnění.  V této souvislosti nelze nezmínit očekávaný boj o dostavbu Temelína, který vzhledem k vyloučení Arevy z tendru čeká jistě v tomto roce zajímavý vývoj. Nicméně vzhledem ke klesajícím cenám elektřiny na energetických trzích v Evropě je velice pravděpodobné, že se tato dlouhodobá investice neobejde bez státních garancí, což je dosud velkým otazníkem.

V plynárenství bude zcela jistě zajímavé sledovat, jak dopadne prodej strategického přepravce plynu  Net4Gas. A nejen to, břidlicový plyn zůstane nadále žhavým tématem tohoto roku. Přes velkou vlnu odporu proti jeho těžbě, která se v minulém roce zvedla v Čechách, nelze rozumně očekávat, že by společnosti usilující o průzkum ložisek této strategické suroviny další boj o průzkum a potenciální těžbu jen tak vzdaly. Nicméně jejich pozice bude o to těžší, že průzkumy ložisek břidlicového plynu v Polsku, od kterých si tyto společnosti hodně slibovaly a hýřily optimismem, nedopadly vůbec dobře.

Je rovněž třeba zmínit, že soupeření obchodníků o konečného spotřebitele neustává a letos lze předpokládat jeho další vyostření. Domácnosti, leckdy poučené špatnými zkušenostmi z minula, jsou erudovanější a čím dál tím vybíravější při výběru dodavatele energií. Vzhledem k velké konkurenci dochází čím dál častěji k rozšíření a konsolidaci portfolií poskytovaných energií a služeb. Logicky tak bude na trhu obchodníků s energiemi častěji docházet k ovládnutí malých společností velkými obchodníky, ze kterých se pomalu stávají nové hvězdy. Někteří dokonce prosperují natolik, že uvažují o rozšíření svých služeb o poskytování v energetice netradičních telekomunikačních služeb.

V neposlední řadě tradiční české centralizované teplárenství stále více řeší otázku, jak přežít v podmínkách tlaku na emisní limity dožívajících zařízení a legislativní situace, která nepodporuje investice do teplárenství, jež by v českých podmínkách dávaly smysl.  Necháme se tedy překvapit, zdali nastanou letos změny, které by předešly hrozícímu rozpadu zdrojů centrálního vytápění.