Jednou z mnoha věcí, které jsem se naučil od Miltona Friedmana, je i výrok, že skutečným nákladem vlády jsou její výdaje, nikoliv daně. Jinak řečeno: výdaje se financují buďto ze současných daní, nebo z půjček, přičemž půjčky se rovnají budoucím daním, které mají na hospodářskou výkonnost téměř stejný dopad jako daně současné.
Tuto logiku můžeme aplikovat i na trvale neudržitelný fiskální deficit Spojených států. Jak známo, odbourání tohoto deficitu vyžaduje nižší výdaje nebo vyšší daně.
Konvenční názor předpokládá, že rozumný a vyvážený přístup zahrnuje od obojího trochu. Jak by ovšem namítl Friedman, obě metody by se měly pokládat za absolutní protiklady. Nižší výdaje znamenají, že vláda bude menší. Vyšší daně znamenají, že vláda bude větší. Lidé, kteří upřednostňují menší vládu (například někteří republikáni), proto budou chtít, aby se deficit odboural výlučně snížením výdajů, zatímco ti, kdo dávají přednost vládě větší (například prezident Barack Obama a většina demokratů), si budou přát odbourat deficit výlučně zvýšením daní.
Jak ze studia fiskální stabilizace v zemích OECD zjistil ekonom Alberto Alesina, eliminace fiskálních schodků prostřednictvím výdajových škrtů bývá pro ekonomiku mnohem lepší než jejich eliminace prostřednictvím zvýšení daní. Přirozená interpretace zní tak, že úpravy výdajů fungují lépe, protože slibují menší vládu, takže upřednostňují hospodářský růst.
U vlády dané velikosti záleží i na metodě výběru daňových příjmů. Například můžeme volit, jak mnoho vybereme prostřednictvím obecné daně z příjmu, daně z objemu mezd, daní ze spotřeby (jako jsou daň z obratu nebo daň z přidané hodnoty) a tak dále. Můžeme také volit, jak velké příjmy vybereme už dnes, a nikoliv v budoucnosti (změnou fiskálního deficitu).
Obecnou zásadou efektivní daňové soustavy je vybrat daný objem příjmů (dlouhodobě odpovídající vládním výdajům) způsobem, který v celkové ekonomice vyvolá co nejméně pokřivení. Z této zásady obvykle vyplývá, že marginální daňové sazby by měly být na různých úrovních mzdových příjmů podobné pro různé typy spotřeby, pro dnešní výdaje oproti zítřejším a tak dále.
Z tohoto hlediska je nedostatkem amerického systému individuálních daní z příjmů skutečnost, že marginální daňové sazby jsou na dolním i horním okraji spektra vysoké (na dolním okraji v důsledku posuzování příjmů u sociálních programů a na horním okraji v důsledku struktury odstupňovaných sazeb). Vláda se tedy od roku 2009 pohybuje špatným směrem, když prudce zvýšila marginální daňové sazby dole (dramatickým zvýšením transferových programů) a nedávno také nahoře (zvýšením daňových sazeb pro bohaté).
Jednou z nejúčinnějších metod výběru daní je americká daň z objemu mezd, u níž se marginální daňová sazba blíží průměrné sazbě (protože neexistují slevy na dani a struktura sazeb je málo odstupňovaná). Proto bylo snížení sazby daně z objemu mezd v letech 2011-2012 a větší odstupňování struktury sazeb (na straně Medicare) z hlediska efektivního zdaňování chybou.
Republikáni by měli vzít tyto myšlenky v úvahu, až budou hodnotit změny v daních a výdajích v roce 2013. Překročení „fiskálního útesu“ by bývalo lákavé v tom, že by podstatně snížilo vládní výdaje, třebaže samotné složení škrtů – nic z mandatorních výdajů a příliš mnoho z obrany – nebylo atraktivní. S tím související růst příjmů by byl přinejmenším rovnoměrně rozprostřený – nešlo by o nevyvážené zvýšení marginálních daňových sazeb na horním okraji, jak bylo nakonec uzákoněno.
Nejvýznamnější součástí dohody na odvrácení fiskálního útesu však byla obnova efektivní daně z objemu mezd. Odhaduji, že zvýšení o dva procentní body v objemu vybraném od zaměstnanců odpovídá daňovým příjmům ve výši zhruba 1,4 bilionu dolarů za deset let. Toto významné zvýšení příjmů nebylo ve standardních výkazech započítáno, protože „daňové prázdniny“ u daně z objemu mezd pro roky 2011-2012 se vždy z právního hlediska pokládaly za dočasné.
Je pravda, že autoři některých makroekonomických modelů, mimo jiné i Kongresový rozpočtový úřad, předpovídali, že překročení fiskálního útesu by vyvolalo recesi. K těmto výsledkům však dospívají keynesiánské modely, které vždy předpovídají, že když se vláda zvětší, zvýší se i HDP. Tyto modely však vůbec neberou v úvahu negativní dopady větší vlády a nejistotu v otázce, jakým způsobem budou fiskální problémy vyřešeny.
Další recese v USA by nebyla velkým překvapením, ale lze ji přisoudit řadě špatných vládních politik a jiným silám, nikoliv snížení velikosti vlády. Je samozřejmě nesmysl předpokládat, že by se mělo zabránit škrtům ve vládních výdajích „v krátkodobém měřítku“, aby se snížila pravděpodobnost recese. Je-li menší vláda dobrou myšlenkou z dlouhodobého hlediska (čemuž já osobně věřím), pak je dobrou myšlenkou i z hlediska krátkodobého.
Robert J. Barro je profesorem ekonomie na Harvardově univerzitě a vysoce postaveným členem Hooverova institutu při Stanfordově univerzitě.
Copyright: Project Syndicate, 2013.