Venku mrzne, až praští, za okny padá, padá sníh, a mně přesto nedává spát jeden dávný zážitek. Při toulkách po končinách třeboňských jsme tehdy stanuli před tamní turistickou atrakcí, novogotickou hrobkou knížat ze Schwarzenbergu. Paní průvodkyně pěkně hovořila o její historii, o tom, kdo všechno je v hrobce pohřben, a že dnes je celý prostor využíván k různým kulturním účelům.
„A dnes se tady už nepohřbívá?“, zeptal se najednou blonďatý zvídavý chlapeček. „Ne ne, dnes už ne“, děla s úsměvem paní průvodkyně. „A proč ne, kdybych já měl takovouhle hrobku, tak bych se v ní určitě pohřbil…“, nedal se odbýt blonďáček. „Jenže to hrobku dnes vlastní stát, a ten se tady pohřbít nemůže“, usmála se paní průvodkyně. „Stát? A proč?“ vytřeštil oči malý šikula. „No, to bys‘ asi nepochopil…“, utnula rázně diskusi náhle znervóznělá slečna.
Po pravdě, kdo by se jí tehdy divil. O problematice takzvaného „Lex Schwarzenberg“, tedy zákona
č. 143/1947 Sb., kterým bylo „vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů převedeno na zemi Českou“, se donedávna moc nemluvilo ani nepsalo. Fakt, že Ústavodárné Národní shromáždění republiky Československé se cítilo oprávněno k tomu, aby zákonem převedlo vlastnictví třech v zákoně vyjmenovaných příslušníků tohoto šlechtického rodu k „všem budovám, zámkům s jejich zařízením, se všemi právy a závazky, dále živý i mrtvý inventář se zásobami a konečně i veškeren provozní kapitál“ na Československou republiku, je dnes cudně nezmiňován, snad jen občas v odborných historických seminářích, spolu s rozborem Zlaté buly sicilské či nějakého jiného prachem zapadlého dokumentu. Generace školáků tak byly maně přesvědčovány, že třeboňský zámek sice byl postaven nějakými historickými osobnostmi, v třeboňské hrobce sice byly nějaké historické osobnosti pohřbeny, mnohé podniky sice byly vybudovány a provozovány s nějakým společným původním cílem, záměrem a koncepcí, ale to je dnes již dávno, tak dávno, že ani nemá smysl o tom mezi dospělými hovořit. Ostatně, o bludičkách a hejkalech se dospělí také nebaví.
Ale ten příběh se dá vyprávět také jinak. „Víš Honzíku, to máš tak. Jednou za čas se stává, že lidé, kteří mají právě moc, dostanou pocit, že jsou ti nejchytřejší z nejchytřejších, a že mohou dělat, co se jim zlíbí. A tak přijmou zákon, kterým ti vezmou všechny tvoje hračky, ano, včetně pejska Matýska, a dají ho jiným lidem, nebo si je sami nechají. Myslí si, že takhle bude svět krásnější a veselejší; můžou si také myslet, že jsi tak zlobil, že už si pejska Matýska nezasloužíš.“ Honzík by s takovou pohádkou asi nebyl úplně spokojen: „Ale tatínku, to přece není fair! To přece nemohou tihle lidé dětem dělat! Vždyť by se Matýskovi po mně stýskalo…!“. „No vidíš, a přesto se stává…“, odpověděl by poučený tatínek. „A víš ty co, tati? Až já budu velký, žádný takový zákon nepřijmu, protože nechci, aby děti a jejich pejskové byli smutní…“.
Můžeme se usmát říkat si, jaké je to patetické podobenství, a jak moc jsme rádi, že Honzík již nikdy nic takového nebude řešit. Opravdu je to ale tak? Opravdu nám nic takového nehrozí? Vždyť třeba zákon č. 143/1947 Sb. je stejně platný a účinný, jako zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, a tvoří dnes stejnou součást našeho právního řádu, jako zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. A další příklady není těžké vymyslet. Jedno léto přijme Parlament České republiky zákon, kterým naláká investory k investicím do obnovitelných zdrojů a energie a zaručí jim, že stanovená podpora bude trvat nejméně 15 let; když pak investoři přijdou a v souladu se zákonem začnou obnovitelné zdroje využívat, podporu dle zákona retroaktivně a radiálně omezí. Slovutný Ústavní soud pak má za to, že takový postup je možný, pokud ovšem dopady na toho kterého investora nemají „rdousící efekt“. Pak je zaveden druhý a třetí důchodový pilíř, ale již je uvažováno, že až nebudou u moci modří, ale oranžoví, druhý soukromý pilíř zase zrušíme, protože stát přece ví nejlépe, jak se o své ovečky postarat.
Možná je tahle země prokletá. Prokletá tím, že smlouvy se nedodržují, zásady platí jen tehdy, kdy se nám to hodí, dáno je jen to, co je psáno, a to ještě jen do té doby, než to následně napíšeme jinak. Nevadí, že naše koza trpí hlady a má malý chlívek, hlavně když sousedovi jeho koza chcípne…A přitom zlomit ono prokletí nemusí žádný bájný princ na bílém koni, ani Gandalf šedý, ani nový, samotným lidem volený prezident. Pro začátek stačí, když naši kozu nakrmíme, dodržíme, co jsme sousedovi rukoudáním slíbili, a zamyslíme se, zda lidé, kteří tvrdí, že ví mnohem lépe než my, co vlastně od života chceme, mají vždycky pravdu…