Na úvod si dovolím stručně popsat způsob, jakým si soud s účastníky řízení o evropském platebním rozkazu (zejména s žalobcem) vyměňují nezbytné informace. Žalobce iniciuje řízení u soudu za pomoci formuláře označeného jako „návrh na vydání evropského platebního rozkazu“, v němž za pomoci předepsaných kódů označí žalobce postupně účastníky řízení, příslušnost soudu, tzv. přeshraniční povahu případu (tj. například skutečnost, že žalobce má bydliště v jiném členském státě EU než žalovaný), nárok a právní důvod vzniku nároku a jeho příslušenství, případný nárok na smluvní pokutu, náklady spojené s vymáháním nároku a v závěru označí důkazy k prokázání svých tvrzení.

Vyplněný návrh pak může vypadat tak, že v prvním řádku kolonky s označením strany a jejich zástupci se objeví kód 01, což znamená, že dále uvedená adresa je adresou žalobce, či v případě kódu 02 adresou žalovaného. Dále například v kolonce s označením jistina uvede žalobce do příslušného řádku kód 15, což znamená, že právním důvodem vzniku jeho nároku byla půjčka žalovanému, kód 30 pak znamená, že půjčka nebyla žalovaným uhrazena. Tímto způsobem žalobce zašifruje celý obsah svého návrhu (celkem vyplní 11 kolonek v rozsahu pěti stran A4) a odešle jej příslušnému soudu.

Dva nové státy

Nařízení Komise EU, kterým se mění formuláře užívané v rámci řízení o evropském platebním rozkazu, si klade za cíl zjednodušit vyplňování formulářů nejen pro žalobce a žalované (tedy účastníky řízení), ale rovněž pro soudy rozhodující v daném řízení. Nařízení reaguje rovněž na fakt rozšíření Evropské unie o nové členské státy, a to o Bulharsko a Rumunsko.

Změny ve formulářích ale nijak převratné nejsou, což se v zásadě ani neočekávalo. Žalobcům se ve formuláři nově nabízí pouze rozšířená „nabídka“ členských států, a to právě o přistoupivší Bulharsko a Rumunsko, z nichž je možné vybírat pro účely označení bydliště či místa pobytu žalobce a žalovaného a dále pro účely označení země soudu, kterému je návrh podáván. V návaznosti na tuto položku pak došlo i k rozšíření nabídky měn, ve kterých je možné uplatnit jistinu žalované pohledávky. Žalobce pak nemůže překvapit skutečnost, že pokyny pro vyplnění uvedeného návrhu nedoznaly změn téměř žádných.

Obdobnou proměnou pak prošly i formuláře užívané soudy, a to žádost žalobci, aby opravil či doplnil podaný návrh, a dále i samotný formulář pro evropský platební rozkaz. Vyšší ani nižší počet kolonek, do nichž je třeba „dosadit“ potřebné údaje, nečeká ani žalovaného při vyplňování formuláře odporu proti evropskému platebnímu rozkazu.

Lze tak konstatovat, že avizovaný záměr (zjednodušit vyplňování formulářů v řízení o evropském platebním rozkazu) zůstal nenaplněn a řízení o evropském platebním rozkazu tak zůstane i nadále řízením, ve kterém si žalobce se soudem zasílají kódované zprávy, při jejichž luštění se ani jedna ze stran neobejde bez „šifrovací tabulky“. Přesto je však třeba uznat, že řízení o evropském platebním rozkazu může věřiteli výrazně ulehčit vymáhání dlužné pohledávky.