Řada lidí už v životě určitě činila nějaké podání státnímu úřadu a vyplnila přitom příslušný formulář. Většinu z nich už ale asi nenapadlo detailně přemýšlet nad tím, zda vše, co po nich formulář požaduje, je nutně v souladu se zákonem. Stručná zkušenost z praxe: nemusí tomu tak být.
S účinností od 1. ledna 2013 došlo k novele daňového řádu. Údaje nutné pro správu daní tak nově vymezuje pouze tiskopis či elektronický formulář přihlášky k registraci a nikoli zákon, jako tomu bylo do konce loňského roku, do kdy povinnosti daňového subjektu přesně stanovil daňový řád a formulář přihlášky používaný pro registraci jim dával pouze vhodnou formu. Pravomoc ministerstva financí při vydávání daňových formulářů je omezena jen obecnou podmínkou, že je možné požadovat pouze takové údaje, které navazují na základní cíle správy daní, jako například správné zjištění a stanovení daní, zabezpečení úhrady daní, postup bez zbytečných průtahů a nákladů, princip součinnosti, zásadu legality apod. Není tedy stanoven přesný výčet údajů, které by měly být při registraci k dani požadovány, což důvodová zpráva k novele daňového řádu vysvětluje mimo jiné rychlým rozvojem technologií (dálkový přístup k datům, registrům) a dále tím, že v tiskopisech byly často vyžadovány i další údaje, i když nebyly vyjmenovány v právním předpisu.
Nový formulář bez zákona
Od roku 2013 tak může být tiskopis ministerstvem financí upraven, aniž by muselo dojít ke změně údajů vyjmenovaných zákonem. Nechci vůbec státní úředníky podezírat, že je jejich záměr je měnit tiskopisy různých formulářů a to především s ohledem na narůstající administrativní zátěž státní správy a všude deklarovaný politický tlak na snížení počtu státních úředníků.
Přesto mám určité pochybnosti ohledně náplně políček v tiskopisných formulářích. Běžně jsme se setkávali s případy, kdy například k dobrovolné registraci k dani z přidané hodnoty je vyžadována další dokumentace, jako smlouvy uzavřené s obchodními partnery na budoucí plnění apod. Tyto dokumenty jsou vyžadovány buď na základě požadavků úředníka plynoucího z interních pokynů daňové správy, nebo v lepším případě postupem k ověření údajů v tiskopise. Nebude nic jednoduššího než nové povinnosti, které již nejsou v zákoně vymezeny, převtělit do políčka daného tiskopisu s příslušným pokynem k vyplnění a vše označit za údaj nutný pro správu daní.
Domnívám se, že z hlediska právní jistoty pro daňové subjekty mohl zákonodárce určitě zvolit konformnější variantu pro legalizaci povinných údajů v tiskopisech od roku 2013. Pravomoc ministerstvu financí mohla být výslovně udělena v právním předpise, tj. daňovém řádu, a ministerstvo financí by pak mohlo vyhláškou stanovit formu tiskopisu.
Většina daňových subjektů očekává při komunikaci se státním úřadem minimální administrativní zátěž. Poctivý daňový subjekt chce především podnikat, nechce být omezován nadbytečnou byrokracií. Ministerstvo financí by na druhé straně mělo sledovat jeden z cílů správy daní, a to vykonávat ji tak, aby nevznikaly zbytečné náklady na straně daňového subjektu. Výsledkem může být zjednodušení tiskopisu příslušného formuláře, například přihlášky k registraci či daňového přiznání, které by prospělo k vytváření pozitivního podnikatelského prostředí v České republice.
Správce daně má totiž jiné procesní prostředky, jak ověřit relevantní skutečnosti, daňová tvrzení a jiné povinností daňových subjektů. Jsou jimi různé typy řízení, které jsou explicitně stanoveny v daňovém řádu. Kterou cestou se ministerstvo financí vydá a zda bude formuláře zjednodušovat, bude možné posoudit až za nějakou dobu.