Český právní řád žádnou výslovnou definici know–how neobsahuje. I přesto je však možné tento termín najít v řadě právních předpisů a mezinárodních smluv, a to zejména o podpoře a vzájemné ochraně investic. Bohužel s ohledem na absenci výslovné definice se v praxi někdy obtížně určuje, co know-how ještě je a co už není.

Babo raď

Právní teorie vymezuje know-how jako souhrn znalostí, poznatků, vědomostí a skutečností z různých oblastí společenského života, například obchodu, výroby, techniky, služeb či ekonomiky, které mají podstatný význam pro svého uživatele a nejsou všeobecně známé a dostupné. Co si pod tím konkrétně představit?

V zásadě se může jednat o jakoukoli nevyzrazenou informaci, znalost, zkušenost či poznatek, která je nějakým způsobem využitelná. Uživatel tím, že touto informací disponuje, dosahuje výsledků, které by jinak, bez její znalosti, nedosahoval. Taková informace je často výrobně-technické povahy, ať už se jedná o tajný výrobní postup, návod či recepturu. Daná informace by přitom neměla být zjistitelná z pouhého ohledání výrobku či z pouhé znalosti o výrobní technice. V řadě případů bude výsledkem různých výzkumných, experimentálních, projekčních, konstrukčních, technologických, vývojových a jiných obdobných činností. Nezřídka se bude jednat o vynález nechráněný patentem, nezapsaný průmyslový vzor či zlepšovací návrh. V každém případě se bude jednat o tzv. nehmotný statek, který bude nějakým způsobem vyjádřený (např. formou popisu v dokumentaci). V mnoha případech se bude „dědit“ z generace na generaci.

Co tedy nemůže být know-how? Know-how nejsou osobní schopnosti spojené pouze s konkrétní osobou. Know-how tak není například talent určité osoby, její schopnost ani vlastnost či charakteristika. Jiným slovy know-how není to, co by nešlo od konkrétní fyzické osoby oddělit. Know-how je rovněž nutno odlišit od tzv. goodwillu, mezi který se řadí např. dobré vztahy se zákazníky, jméno a tradice firmy nebo zkušení zaměstnanci.

Obchodovatelnost know-how

Z ryze právního pohledu patří know-how mezi tzv. jinou majetkovou hodnotu, která je ocenitelná penězi. S know-how lze pochopitelně nakládat. Know how je možné vkládat do společností či sdružení, převádět (například formou koupě či darování), poskytovat třetím osobám k využití (bezúplatně i za úplatu). Může být předmětem smluv o obstarání či zprostředkování know-how, součástí franšízových smluv nebo jiných (i nepojmenovaných) smluv.

Podstatnou náležitostí know-how není jeho utajování. Je ovšem logické, že know-how, které není utajováno a je všeobecně známé, není prakticky obchodovatelné, proto jej bude rozumný podnikatel chránit. Utajování může být pochopitelně relativní, což znamená, že ho může znát více osob, pokud nebude veřejně dostupné, nebo že budou známé jeho jednotlivé prvky, ale jejich složení bude utajené.

Nejsilnější ochranu poskytuje know-how právo průmyslového vlastnictví. Pokud tedy určitý vynález či zlepšovací návrh splňuje podmínky patentovatelnosti, představuje jejich ochrana patentem mnohem lepší ochranu, než jejich pouhým utajováním. Obdobná je i situace u zapsaných průmyslových vzorů.

Chabá ochrana

České právo neposkytuje know-how žádnou speciální ochranu. Know-how je však možno chránit jako obchodní tajemství, což je institut upravený obchodním zákoníkem. K tomu, aby byla know-how poskytována ochrana jako obchodnímu tajemství, je naprosto nezbytné, aby měl podnikatel zájem na utajení know-how a odpovídajícím způsobem jeho utajení i skutečně zajišťovat.

Zájem podnikatele utajovat know-how jako obchodní tajemství může být vyjádřen různým způsobem. Daná vůle může být obsažena v pracovních smlouvách, v jednostranných závazcích o mlčenlivosti, ve vnitřních směrnicích, v různých závazkových smlouvách, ale i ve faktickém utajování. Vlastní zajišťování utajení obchodního tajemství je pak věcí příslušných organizačních, technických a jiných opatření. Konkrétně se může jednat například o uložení materiálů obsahujících know-how v trezoru nebo v bankovním sejfu, v zákazu přístupu nepovolaným osobám na určitá pracoviště, v přístupových právech k dokumentům obsahujících know-how, v šifrování a podobně.

Důkazní břemeno ohledně plnění těchto opatření nese podnikatel, kterému svědčí know-how chráněné jako obchodní tajemství. Bohužel je nutno konstatovat, že podnikatelé nejsou často schopni u soudu prokázat, že skutečně efektivně zajišťují utajení know-how s využitím všech možných technických prostředků. V důsledku toho pak nebývají se svými žalobami na poskytnutí ochrany proti porušení nebo ohrožení obchodního tajemství úspěšní.